Článek
Představte si nemocniční chodbu v roce 1929. Mladý lékař kráčí k rentgenu a z loketní jamky mu vede dlouhá gumová trubička. Její konec už prošel desítky centimetrů žílou a leží v pravé srdeční síni. Kdyby poškodil cévu nebo vyvolal poruchu rytmu, pomoc by potřeboval on sám.
Dnes by podobný výjev spustil poplach, hlášení vedení a velmi nepříjemnou schůzku s etickou komisí. Ve vědeckých dějinách však najdeme badatele, kteří se stali autorem pokusu, lékařem i jediným účastníkem současně. Ne vždy proto, že by milovali nebezpečí. Často nevěřili, že jim někdo jiný dovolí položit otázku lidskému tělu.
Některé pokusy otevřely cestu k běžným léčebným metodám. Jiné ukázaly jen to, že konkrétní člověk měl štěstí. Jeden skončil Nobelovou cenou, další smrtí.
Odvaha může vědu rozhýbat. Sama však důkaz nenahradí.
Werner Forssmann poslal hadičku k vlastnímu srdci
Werner Forssmann nastoupil v roce 1929 jako mladý lékař do nemocnice v Eberswalde. Chtěl ukázat, že lze k srdci proniknout cévou a využít tuto cestu k vyšetření nebo podání léčiv. Nadřízení jeho plán odmítli. Forssmann tedy použil vlastní paži.
Podle životopisu zveřejněného Nobelovou nadací si zavedl kanylu do žíly v loketní jamce a protáhl jí katétr dlouhý 65 centimetrů. Potom došel na rentgen, kde snímek zachytil jeho konec v pravé srdeční síni.
Úspěšný snímek ještě neudělal ze srdeční katetrizace bezpečnou léčebnou metodu. Tu později rozvinuli další výzkumníci, kteří postup opakovali, měřili tlaky a obsah kyslíku v krvi a postupně stanovili pravidla, za nichž se dal používat u pacientů.
V roce 1956 získal Forssmann společně s Andrém Cournandem a Dickinsonem Richardsem Nobelovu cenu za objevy spojené se srdeční katetrizací. Dnešní vyšetření srdce už nepřipomíná osamělou výpravu nemocniční chodbou. Začátek však vypadal právě takto: jeden lékař, rentgen a hadička tam, kde ji nikdo nechtěl vidět.
Barry Marshall vypil bakterie, kterým nikdo nevěřil
Ještě na začátku osmdesátých let lékaři běžně spojovali žaludeční vředy se stresem, kyselinou, kouřením a životosprávou. Australský patolog Robin Warren a lékař Barry Marshall však nacházeli ve vzorcích žaludeční sliznice zakřivené bakterie Helicobacter pylori. Kolegové namítali, že v kyselém žaludku nemohou hrát rozhodující roli.
Marshall se v roce 1984 rozhodl spor urychlit. Nechal si nejprve vyšetřit zdravý žaludek a potom vypil zakalený vývar s vypěstovanou kulturou bakterie. Několik dní se nic nedělo. Pak přišla nevolnost, zvracení, únava a výrazný zápach z úst. Po deseti dnech ukázala biopsie žaludku bakterie i silný zánět. Celý průběh později podrobně popsal ve své nobelovské přednášce o objevu Helicobacter pylori.
Pokus neprokázal, že každému nakaženému vznikne vřed. Ukázal však, že Helicobacter dokáže infikovat zdravého člověka a vyvolat zánět žaludeční sliznice. Rozhodující důkazy pro léčbu vředů pak přinesly další klinické studie, v nichž po odstranění bakterie klesal návrat onemocnění. Marshall a Warren dostali Nobelovu cenu v roce 2005.
Na příběhu je cenná i méně hrdinská část. Marshall přiznal, že experiment etické komisi nepředložil a manželce jej předem plně nevysvětlil. Měl čtyři děti a teprve zpětně si uvědomoval také možnost, že infekci přenese. Vědecká trefa nevymazala způsob, jakým vystřelil.
John Stapp si nechal tělo zastavit silou přes 40 g
Letecký lékař John Paul Stapp nepolykal bakterie ani si nezasouval nástroj do cévy. Připoutal se k raketovým saním. Chtěl zjistit, co se stane s pilotem při prudkém katapultování a zda může člověk přežít síly, které tehdejší odhady považovaly za smrtelné.
Dne 10. prosince 1954 se saně Sonic Wind rozjely rychlostí 632 mil za hodinu, tedy více než 1 000 kilometrů v hodině. Potom zastavily přibližně za 1,4 sekundy. Stappovo tělo čelilo přetížení přes 40 g, jako by na každý kilogram jeho hmotnosti na okamžik tlačila síla odpovídající více než čtyřicetinásobku běžné váhy.
Přežil s podlitinami, puchýři a dočasnou ztrátou zraku. Americké letectvo uvádí, že si pro poslední lidskou zkoušku vybral sebe, protože nechtěl podobnému riziku vystavit dobrovolníka. Jeho práce pomohla zpřesnit ochranu pilotů při vysokorychlostním opuštění letadla a podpořila používání bezpečnostních pásů.
Stappův pokus měl proti osamělému vpichu jednu zásadní výhodu. Patřil do programu s měřením, předchozími zkouškami a jasně určenou otázkou. Pořád riskoval vlastní zrak a život. Nedělal však náhodný kaskadérský kousek pro pěknou fotografii.
Daniel Carrión svou odpověď nepřežil
Nejtvrdší příběh se odehrál v Peru roku 1885. Student medicíny Daniel Alcides Carrión zkoumal nemoc, která měla akutní podobu s horečkou a těžkou anémií a chronickou podobu s kožními výrůstky zvanými verruga peruana. Nebylo jasné, zda jde o dvě nemoci, nebo dvě fáze jedné infekce.
Carrión si nechal do paží vpravit materiál z kožního ložiska nemocného pacienta. Přibližně dvacátý den se objevila bolest kloubů a malátnost, později horečka, zvracení, žloutenka a postupující anémie. Své příznaky zapisoval, dokud už toho nebyl schopný. Zemřel 5. října 1885. Průběh experimentu rekonstruuje historická studie v časopise Royal College of Physicians of Edinburgh.
Jeho pokus podpořil spojení obou podob nemoci, které dnes známe pod názvem Carriónova choroba a spojujeme je s bakterií Bartonella bacilliformis. Historické rozbory však upozorňují, že tehdejší pozorování nebylo tak čistým důkazem, jak pozdější hrdinské vyprávění naznačovalo. Příčinu smrti ani průběh infekce už nešlo ověřit moderními metodami.
Carrión získal odpověď za cenu, kterou žádný výsledek nevrátí. Právě jeho osud ukazuje, proč ochota zemřít není měřítkem kvality pokusu.
Hrdinství může vědu také svést
Německý hygienik Max von Pettenkofer vypil v roce 1892 kulturu bakterie cholery, protože odmítal představu, že samotný mikrob nemoc způsobuje. Dostal prudký průjem, ale těžkou cholerou neonemocněl. Výsledek si vyložil jako podporu vlastní teorie. Podle historického profilu Mnichovské univerzity jej mohla chránit imunita po dřívější nákaze.
Jediný člověk je vždy velmi malý vzorek. Může mít zvláštní genetickou výbavu, protilátky z minulé infekce, jinou dávku nebo prosté štěstí. Sebepokus dokáže ukázat, že něco nastat může. Mnohem hůř odpovídá na otázku, jak často to nastane, komu to pomůže a koho stejný postup zabije.
Současná Helsinská deklarace Světové lékařské asociace požaduje, aby měl výzkum na lidech vědecky pevný plán, předem posouzená rizika a schválení nezávislou etickou komisí. To, že je pokusný člověk totožný s výzkumníkem, neodstraňuje zaslepenost, tlak kariéry ani dopad případného úrazu na rodinu a spolupracovníky.
Forssmann, Marshall, Stapp a Carrión položili vlastní těla na laboratorní stůl. Jejich příběhy mají v sobě odvahu, tvrdohlavost i kus doby, v níž kontrolní zábrany vypadaly jinak. Neměli bychom je číst jako návody pro odvážné amatéry.
Nejlepší vědecké objevy totiž nevznikají tam, kde člověk podstoupí největší bolest. Vznikají tam, kde správně položená otázka dostane odpověď, kterou lze bezpečně ověřit také u druhých.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Až příště uslyšíte romantický příběh o vědci, který na sobě vyzkoušel vlastní nápad, vzpomeňte si na Forssmannovu hadičku, Marshallovu kádinku a Carriónovy poslední zápisky. Na těchto příbězích mě baví napětí mezi odvahou a poctivým důkazem. Člověk může riskovat všechno, a přesto zjistit jen to, jak pokus dopadl právě u něj. Jestli vás článek posunul, budu rád za podporu. Pomůže mi psát další články, které vracejí známým vědeckým legendám lidské měřítko a oddělují skutečný přínos od pěkně vyprávěného mýtu. I malý příspěvek pomůže.
