Článek
V jedné z vitrín vídeňské císařské pokladnice leží kopí, které podle legendy probodlo bok Ježíše. Říká se mu „Spear of Destiny“ (Kopí osudu) a příběh kolem něj slibuje až nebezpečně svůdnou myšlenku: kdo ho drží, drží pevně v rukou i dějiny. A pak do příběhu vstoupí Adolf Hitler - chudý mladík ve Vídni, posedlý Wagnerem, okultní literaturou a relikviemi. Prý stačilo, aby kopí spatřil, a v tu chvíli pochopil, jaký „osud“ ho čeká.
Zní to jako úvod skvělého thrilleru. Jenže některé thrillery jsou napsané tak přesvědčivě, až se z nich stane „pravda“, kterou lidé papouškují, aniž by se podívali na zdroje. A tady je ten problém: když se konečně podíváte na účtenku, je podezřele dlouhá - a řádky na ní nesedí tak vzorně, jak by legenda chtěla.
Vitrína, legenda a rychlý přesun do Norimberku
Fakta, která se do téhle legendy hodí, skutečně existují. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 nacisté skutečně odvezli říšské insignie z Vídně do Norimberku a vystavovali je jako důkaz „staré“ a „věčné“ moci. Po válce je v roce 1945 našli američtí vojáci a o rok později se vrátily zpět do Vídně.
Legenda si z toho bere filmovou klíčovou scénu: Hitler si jde pro kopí - a tím si prý „pojistí“ svůj triumf. Funguje to jako ve fantasy, když hrdina získá prastarý meč a od té chvíle mu děj začne hrát do karet.
Jenže už tady se objevuje první prasklina. Říšské insignie nejsou magické rekvizity, ale politické symboly. Jejich síla nespočívala v samotném kovu, ale v tom, co měly představovat: kontinuitu, legitimitu, dědictví. A propaganda přesně tohle miluje - vezme moderní diktaturu a oblékne ji do pláště dávné slávy.
Teď si představte, že stojíte v muzeu před předmětem, u kterého se po staletí měnilo vysvětlení „co vlastně je“. Jednou kopí císaře Konstantina, jindy kopí svatého Mořice, později kopí Longina. I takové proměny jsou součást hry o autoritu: když máte relikvii, snáz vyprávíte příběh, že moc přichází „shůry“.
A právě tady se rodí napětí: co když Hitler nekradl jen symbol? Co když chtěl i něco, co by fungovalo jako psychologický spínač - předmět, který člověku dodá pocit vyvolenosti a neomylnosti?
Rentgen, datování a nepohodlná pointa
Teď přichází moment, kdy thriller narazí na laboratoř. A v laboratoři se nepracuje s osudem, ale se slitinami, vrstvami a stářím materiálu - jako když detektiv místo domněnek vytáhne otisky prstů.
Vídeňské kopí, které popkultura nejčastěji spojuje s nálepkou „Kopí osudu“, je nejčastěji datované do 8. století. Navíc jde o předmět skládaný v čase: stříbrná manžeta pochází z 11. století, zlatá ze 14. století. To samo o sobě neříká, že „nic neznamená“, ale odhaluje to jeden fakt: tenhle kus kovu nemůže pocházet z doby ukřižování.
Podobně vyznívají i moderní analýzy, o kterých psal časopis TIME: jejich závěr míří ke středověku, přinejmenším k ranému období, nejdříve někdy od 7. století. A Encyclopedia Britannica k tomu přidává důležitý kontext: existuje víc kandidátů na „to pravé kopí“ a Vatikán žádné z nich neoznačuje za autentické.
Pointa je proto vlastně jednoduchá, jen není tak filmová. Příběh o Hitlerovi, který „ovládal svět“ díky magické relikvii, stojí hlavně na symbolice, pozdější okultní literatuře a popkulturním přibarvování - ne na pevných důkazech o nadpřirozené zbrani.
Nacistický režim dokonce část okultní scény potlačoval
Po letu Rudolfa Hesse do Skotska v květnu 1941 následovala takzvaná „Hess Action“, při níž Gestapo zatýkalo astrology, jasnovidce a okultisty. Navíc se přímo uvádí, že Hitler s perzekucí souhlasil, jen chtěl výjimku pro SS.
Co z příběhu tedy zbývá? Ne „Hitler jako černokněžník“, ale spíš „Hitler jako člověk, který chápal sílu mýtu“. A to je rozdíl, který mění celé vyprávění: místo kouzla v kovu sledujete kouzlo v příběhu. To je velký rozdíl.
Proč mýtus žije dál (a proč je to problém)
Ano, v nacistické špičce byli lidé, kteří esoteriku milovali - typicky Heinrich Himmler, šéf SS. Jenže tady nesmíte přepnout z vyprávění do pohádky. Historik Richard J. Evans upozorňuje, že zatímco někteří nacisté (zejména Himmler) esoterickým představám věřili, mnoho dalších vůdců jimi spíš pohrdalo.
Mýtus o „nacistických okultních mistrech“ má navíc nepříjemný vedlejší efekt: odvádí pozornost od toho, co bylo skutečně smrtící. Nacismus nepotřeboval kouzla. Potřeboval propagandu, byrokracii, strach, rasovou ideologii - a ochotu velkého množství lidí dělat „jen svou práci“, i když ta práce zabíjela.
Analogie je jednoduchá: představte si, že u požáru někdo ukazuje na „prokletou sirku“. Je to napínavé, ale nebezpečně uklidňující. Protože skutečný problém bývá v tom, kdo sirkou škrtl - a kdo mu k tomu ochotně nosil benzín.
