Článek
„Chceme celou pekárnu!“ hlásí komunistická kandidátka Stačilo! Petra Prokšanová a dodává, že „kapitalismus je chyba“ a program levicově populistického politického hnutí zahrnuje i znárodnění ČEZu a dalších „strategických“ podniků. Stačilo nechce provádět drobné kosmetické úpravy ekonomiky, má jasný plán, jak přepsat pravidla svobody – od vlastnických práv, přes nezávislá média, až po členství v NATO – a vrátit Českou republiku před rok 1989.
Doslova do nebe volající zhůvěřilost. A to ne z ideologických předsudků, ale proto, že je to proti právu, proti historické zkušenosti a proti zdravému rozumu.
Znárodňování? Proti právu, proti matematice, proti svobodě
Začněme právem. V Česku chrání vlastnictví Listina základních práv a svobod: vyvlastnit lze „jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu“. Žádné „bereme, protože se nám to líbí“. Totéž říká i článek 17 Listiny základních práv EU a článek 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě: „odnětí majetku je možné jen ve veřejném zájmu a s férovou náhradou“. Návrat k socializaci firem „podle programu“ – tedy ideologicky, plošně a bez přesvědčivého veřejného zájmu pro každý jednotlivý zásah – je s těmito pravidly v přímém rozporu. Stačilo! slibuje bouchnout do stolu, ale narazí do zdi ústavního pořádku.
A teď matematika. I kdyby šlo „jen“ o plné ovládnutí ČEZu, výkup minoritních akcionářů by stál 240 až 260 miliard korun. To rozhodně nejsou drobky, to je částka, která by se jinak dala použít na školství, zdravotnictví nebo snížení dluhu. A to by byl jenom začátek – „strategických“ podniků je mnohem víc.
Kdo by to zaplatil?
My všichni, formou vyšších daní nebo vyššího dluhu. A ano, čím více zadlužený stát, tím menší prostor pro svobodu jednotlivce. Tohle není spravedlnost, to je drahý sen placený cizí platinovou kartou.
Co ekonomická stránka věci? Světové instituce to říkají bez obalu: státní podniky nesou vyšší rizika neefektivity, korupce a fiskálních zátěží. OECD, Světová banka i Mezinárodní měnový fond opakovaně varují, že státem vlastněné podniky často tlačí na veřejné rozpočty, mají slabší řízení a přinášejí horší výsledky než soukromá konkurence, pokud nemají špičkové, pevné a transparentní vedení. To je v realitě spíš výjimka než pravidlo. Slib „stát to udělá lépe“ stojí na víře, nikoliv na datech.
A svoboda? Ta dostává v programu Stačilo! pěkně na frak. Hnutí mluví o „nové společnosti“ s „novými médii“ a otevřeně o „změně režimu“. Když politik říká, že potřebuje nová média, aby mohl prosadit „systémovou změnu“, není to o pluralitě, ale o umlčení nesouhlasu. To už jsme v této zemi zažili. Vtip je v tom, že svobodná společnost vzniká rozmanitostí vlastníků, soutěží myšlenek a kontrolou moci – přesně tím, co plošné znárodňování a „nová média“ centralizovaná u jedné moci likvidují.
Historie varuje, fakta pálí
Když někdo slibuje socialismus „verze 2.0“, připomeňme si „verzi 1.0“. Po dekretech v roce 1945 a vlnách znárodňování po roce 1948 přešel do rukou státu klíčový průmysl, banky a pojišťovny. Během dvou let bylo znárodněno 2 251 podniků a zhruba 60 % pracovní síly pracovalo ve „vlastnictví lidu“ – ve skutečnosti pod mocí státu. Výsledek? Monopoly bez konkurence, klesající produktivita, investiční hlad, chronické nedostatky. Nikoliv svoboda a prosperita, ale fronty a utahování šroubů. To není nostalgie, ale učebnicový popis.
Stačilo! tvrdí: „Kapitalismus je chyba“ a „Chceme celou pekárnu!“ Jenže ekonomika není pekárna, kde stačí vyměnit pekaře a vidíte okamžitou změnu. Je to ekosystém milionů každodenních rozhodnutí. Když je nahradíte plánem z jedné kanceláře, z pekárny se stane jídelna s jediným chlebem, který chutná všem stejně bídně.
Aby toho nebylo málo, v programu padají i slova o vystoupení z NATO. Premiér Petr Fiala pak varuje i před, některými vzývaným, odchodem z EU. Jedno i druhé by bylo ekonomické i bezpečnostní harakiri. Z vlastní vůle vystoupit z největšího trhu a nejsilnější obranné aliance v době geopolitické nejistoty je, bez přehánění, hazard s bezpečím i peněženkami občanů. Tady nejde o ideologii, tady jde o účty, práci a bezpečí rodin.
A konečně, slib „veřejného vlastnictví strategických podniků“ zní líbivě, ale je to past. Strategická je dnes skoro každá síťová služba – energie, data, doprava. O to víc potřebují pravidla, dohled a soutěž. Když všechno shrnete do jedné státní náruče, ztratíte tlak na efektivitu a inovaci. OECDk tomu suše dodává: státní podniky působí v sektorech s vysokými korupčními riziky a bez tvrdých pravidel se z nich stává černá díra na peníze a vliv. To není svoboda, to je závislost.
Proč je to celé neobhajitelné
- Právo: Ústava i evropské závazky jasně brání ideologickému znárodňování bez konkrétního veřejného zájmu a spravedlivé náhrady. Masová socializace „protože chceme socialismus“ je právně neprůchodná.
- Náklady: Samotný „ČEZ scénář“ znamená stovky miliard. V zemi s demografickým tlakem na rozpočet je to šílenství na úkor škol, nemocnic i dluhu.
- Výsledky: Empirie mluví jasně. Bez tvrdé a trvale udržované správy se státní podniky stávají zdrojem ztrát a korupčních rizik. Politici milují kontrolu, ale trh miluje fakta – a fakta ukazují horší výkonnost.
- Svoboda a pluralita: Volání po „nových médiích“ a „nové společnosti“ zní jako z manuálu k převýchově. Demokracie stojí na soutěži, nikoli na monopolní moci.
- Historie: Znárodnění po roce 1945/48 rozbilo konkurenci, přineslo monopoly a zchátralou ekonomiku. Neopakujme stejnou chybu s novou nálepkou.
„My, komunisté, nechceme drobky, chceme celou pekárnu,“ zní bojový pokřik. Dovolím si konstatovat opak: právo říká, že když už stát někomu pekárnu bere, musí mít pádný veřejný důvod a férově zaplatit – navíc má prošetřit, zda by nestačil cílený zákon a řádná regulace. Všechno ostatní je do nebe volající nesmysl.
Jestli chceme dostupnou energii, férové mzdy a jistotu pro domácnosti, cesta vede přes konkurenci, chytrou regulaci a funkční stát, který umí vymáhat pravidla – ne přes návrat do dob, kdy se o našem životě rozhodovalo v jedné kanceláři. Socialismus, jak jej nabízí Stačilo!, není lék. Je to starý recept, po kterém se pacient znovu ocitne na JIPce. A tentokrát by účet byl vyšší než kdykoli dřív.
Pokud někoho láká romantika znárodňování, ať se podívá, kolik stály podobné nápady jinde – a kolik let trvalo, než se z nich ekonomiky vyhrabaly. Romantika je fajn do poezie. V politice a v peněžence je dobré držet se reality, zákona a účetní uzávěrky.
