Článek
Představte si následující situaci: Jste lídrem jedné z nejbohatších zemí světa. Vaše ekonomika sice neroste tak raketovým tempem jako v zámoří, ale ulice jsou bezpečné a instituce fungují. Máte za sebou letité zkušenosti. A přesto, když se podíváte na průzkumy veřejného mínění, vidíte čirou, nefalšovanou a drtivou nenávist.
Tento mrazivý fenomén se právě teď šíří starým kontinentem jako neviditelná epidemie. Od mlžných ulic Londýna přes rušné pařížské bulváry až po strohé vládní čtvrti v Berlíně – všude padají hlavy. Co přesně tuto vlnu vyvolalo? Byla to snad doznívající pandemie? Následky války?
Dlouho etablované strany začaly mizet z politické mapy rychlostí, která popírá veškeré dosavadní zvyklosti. Lidé vyhánějí elity z úřadů a na jejich místa dosazují radikály.
Hněv, který se přelévá přes hranice
Začněme ve Velké Británii. Tamní politická scéna nedávno zažila doslova zemětřesení. Vládnoucí labouristé zaznamenali v místních volbách svůj historicky nejhorší výsledek a současný premiér Keir Starmer se v ostře sledovaném žebříčku agentury Morning Consult propadá na samý chvost. Média ho dnes rutinně označují za „dřevěného“ či za figurínu bez emocí.
A není v tom sám. V Maďarsku vlna nespokojenosti se stagnující ekonomikou doslova smetla Viktora Orbána po 16 letech nepřetržité vlády.
Ve Francii se centristický prezident Emmanuel Macron stal dokonalým hromosvodem lidového hněvu. Jeho podpora podle deníku The Wall Street Journal klesla na hrozivých 20 %. Macron, chlubící se dokonalým vzděláním z těch nejprestižnějších francouzských škol, se stal chodícím symbolem všeho, co dnešní populisté a frustrovaní voliči z duše nenávidí.
Politologové marně hledají jednoduchou odpověď. Nejde totiž jen o tradiční střet levice s pravicí. Ve Španělsku čelí levicový premiér Pedro Sánchez 57% nesouhlasu veřejnosti. V Itálii naopak pravicová radikálka Giorgia Meloniová naráží na 55% odpor vlastních občanů. Bez ohledu na to, jakou barvu má vlajka vítězné strany – jakmile politici usednou do křesel, voliči se proti nim bleskově obrátí. Co je tou neviditelnou silou, která drtí jednoho evropského lídra za druhým?
Příběh zmenšujícího se koláče
Běžný Evropan má totiž pocit, že mu už dávno ujel vlak. Zatímco rodiny ve Spojených státech nebo v Asii vidí růst svých reálných příjmů, evropské mzdy po inflačních a energetických otřesech bolestivě uvízly na mrtvém bodě.
Představte si státní rozpočet jako obrovský koláč. Dokud se tento koláč zvětšuje díky silnému ekonomickému růstu, každý občan dostává rok od roku větší porci. Všichni jsou spokojení. Co se ale stane ve chvíli, kdy růst zamrzne a koláč zůstane stejný, ale u stolu sedí stále více hladových krků – například kvůli stárnoucí populaci nebo razantně dražším obranným výdajům?
Renomovaný britský analytik Tony Travers tento princip popisuje velmi trefně. Když nechcete občanům neustále zvyšovat daně, ale zároveň potřebujete nutně nalít miliardy do záchrany kolabujícího NHS (britského systému veřejného zdravotnictví) nebo do armády, musíte ty peníze vzít zkrátka jinde. Například místním samosprávám.
„Lidé pak prostě vyjdou na ulici, vidí všude díry ve vozovce, rozbité chodníky a ptají se: Co se to tu ksakru děje?“ upozorňuje Travers.
Evropské státy navíc bojují s gigantickým a neustále rostoucím státním dluhem. Konkrétně Francie, která má dnes závazky přesahující 3,4 bilionu eur, už naprosto vyčerpala veškerý manévrovací prostor. Aby zalepila díry v rozpočtu po nedávných krizích na Blízkém východě, musela razantně zvýšit daně. A sáhnutí lidem do peněženek je v politice ekvivalentem sebevraždy.
Skutečný důvod, proč padají hlavy
Pokud by se jednalo jen o dražší benzin a potraviny, politici by se dříve nebo později oklepali. Ekonomika se točí v cyklech. Tady však přichází rozuzlení. Evropané nenadávají svým vládám jen proto, že chudnou. Vyčítají jim, že vládnoucí elity ztratily schopnost problémy reálně řešit.
Dostáváme se k samotnému jádru věci: k totální systémové fragmentaci a paralýze.
Podívejme se do Německa. V 70. letech dominovaly tamnímu Spolkovému sněmu tři obří a stabilní politické bloky. Dnes se o moc přetahuje pět až šest formací. Důsledek? Aby vůbec vznikla vláda, musí se spojit neslučitelní partneři v neforemné a křehké koalice. Ty se pak nedokážou shodnout vůbec na ničem.
Současný německý kancléř Friedrich Merz nastupoval do funkce se slibem ohromných investic, které měly německý motor znovu nastartovat. Voliči měli ucítit změnu už do léta. Léto však přišlo a odešlo, ekonomika pod tlakem globálních cel krvácí a kancléřův obří plán hospodářské obnovy skončil v tichosti v šuplíku. Data z nedávného průzkumu agentury Forsa hovoří jasně: spokojeno s prací vlády je pouhých 13 % Němců – nejméně za více než dvacet let. Jeho domovští křesťanští demokraté z CDU se krčí na 22 %, zatímco krajně pravicová AfD (Alternativa pro Německo) sebevědomě stoupá k rekordním 27 %.
Vzpouru odstartovala arogance nedotknutelných
Když Paul Rendle, šestašedesátiletý inženýr z britské dělnické rodiny, v článku na Wall Street Journal popisuje svou cestu k zoufalství, shrnuje tím osud milionů Evropanů. Léta volil labouristy. Pak s nadějí hlasoval pro brexit, aby ochránil svůj plat před levnější pracovní silou z východní části EU. V roce 2019 uvěřil slibům konzervativců. Nic z toho nepomohlo. Imigrace paradoxně vzrostla a ekonomická situace se naopak zhoršila. Dnes s hořkostí v hlase dodává, že svůj hlas odevzdá krajní pravici.
Dlouholetý německý konzervativní poslanec Norbert Röttgen to vystihl naprosto přesně. Když mluví se svými voliči, nestěžují si v první řadě na složenky.
„Jejich hlavní stížností není cena energií. Stěžují si na to, že my, kteří držíme moc, zjevně vůbec nejsme schopni fungovat jako tým, který by tyto problémy reálně řešil.“
Voličům došlo to, co elity dlouho ignorovaly: Svět prochází revolucí. Geopolitika se mění před očima, umělá inteligence překopává trh práce a systémy kolabují. Zatímco vysocí představitelé elit si díky svému postavení dokázali vybudovat měkké nárazníky a izolovat se od drsných dopadů těchto změn, běžní lidé zůstali stát venku v bouři. Bez kabátu.
Základní kámen poválečné éry – hluboká důvěra v to, že zavedené politické strany vědí, jak efektivně řídit stát – se definitivně proměnil v prach. A z tohoto prachu nyní napříč celou Evropou povstává nová, značně nevyzpytatelná politická éra, v níž se nekompromisně trestá jakékoliv zaváhání.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Doufám, že až příště uslyšíte v televizi další hádku politiků o rozpočtu, vzpomenete si na onen „mizející koláč“ a uvědomíte si, že vaše frustrace není jen subjektivní pocit, ale odraz hluboké systémové změny. Pokud vám tento vhled do světa politických otřesů a konce mýtů o evropské stabilitě pomohl uvidět souvislosti pod povrchem titulků, budu rád za vaši podporu. I symbolický finanční příspěvek mi pomůže dál sledovat tyto společenské trendy a přinášet vám fakta, která nám vracejí nadhled do této nejisté doby.
