Článek
Píše se rok 1847 a vy stojíte před obrovským komplexem vídeňské Všeobecné nemocnice. Kolem vás na zablácené ulici občas tajně rodí chudé ženy. Ne proto, že by neměly přístřeší nebo nevěděly o bezplatné péči uvnitř. Dělají to naschvál. Převládá mezi nimi totiž čistá, zvířecí hrůza. Moc dobře vědí, že pokud je ošetřovatelé převezou do proslulé První porodnické kliniky, velmi pravděpodobně už odtud nikdy nevyjdou živé.
V té době kosila Evropu takzvaná horečka omladnic. Na První klinice, kde působily absolutní lékařské elity a ti nejbystřejší studenti z celého mocnářství, umírala po porodu zhruba každá desátá matka. Čísla ale v nejhorších měsících šplhala až za hranici 18 %. O patro níž, na Druhé klinice vedené „obyčejnými“ porodními asistentkami bez prestižního akademického vzdělání, byla úmrtnost na zlomku těchto hodnot.
Zní to naprosto nelogicky, že?
Jak dokládají detailní historická data, tento vražedný rozdíl nedokázal v polovině devatenáctého století nikdo rozumně vysvětlit. Uznávaní profesoři svalovali vinu na špatný vzduch zvaný miasma, vesmírné vlivy, přelidnění na pokojích, nebo dokonce na psychický šok z cizího prostředí.
Pitevna vedle porodního sálu
Představte si to jako dnešní návštěvu nejdražší michelinské restaurace. Šéfkuchař tam holýma rukama vykuchá syrové kuře a hned vzápětí vám bez umytí připraví luxusní čerstvý salát. Dnes by mu hygienik provozovnu okamžitě zavřel a udělil likvidační pokutu. Ve Vídni devatenáctého století to ale fungovalo úplně stejně, jen místo o večeři šlo o lidské životy.
Mladí medici začínali svůj den v suterénní pitevně. Zkoumali tlející těla obětí nejrůznějších chorob, fascinovaně objevovali taje lidské anatomie a pak si jen ledabyle otřeli ruce do látkových kapesníků. S rukama potřísněnýma krví a tkáněmi přecházeli rovnou na sál k vyšetřování křehkých rodících žen. Porodní asistentky na Druhé klinice pitvat nesměly, a proto se s mrtvolami vůbec nedostaly do styku.
A tady nastupuje na scénu Ignaz Semmelweis. Mladý maďarský asistent, který nedokázal zavírat oči před surovými čísly.
Jeho první kroky připomínaly práci naprosto zoufalého detektiva. Zkoušel měnit polohy žen při porodu z polohy na zádech na bok. Zkoušel zlepšit odvětrávání nemocničních sálů. Dokonce zakázal kněžím, aby při cestě k umírajícím zvonili na zvonek, protože si myslel, že ten temný zvuk matky zkrátka stresuje k smrti. Nic nezabíralo. Ženy v agónii umíraly dál a on sám později ve svých pamětech přiznal, že ho ta bezmoc doháněla k šílenství.
Rána špinavým skalpelem
Zlom přišel z naprosto nečekaného směru. Málem to stálo život jeho dobrého přítele. Vlastně ho to život opravdu stálo.
Lékař Jakob Kolletschka zemřel na prudkou infekci poté, co ho nešikovný student při pitvě omylem řízl špinavým skalpelem do prstu. Když si Semmelweis o pár dní později pročítal jeho pitevní zprávu, polil ho studený pot. Změny v těle jeho dospělého kolegy vykazovaly navlas stejná masivní poškození orgánů jako těla mrtvých matek.
Nebyl to špatný vzduch. Nebyla to psychika. Byli to oni sami.
Ruce elitních lékařů roznášely smrt. Semmelweis tuto nákazu nazval „mrtvolnými částečkami“, protože o existenci bakterií tehdy věda ještě neměla ani nejmenší tušení. Okamžitě nařídil radikální krok. Každý lékař si musel před vstupem na oddělení povinně drhnout ruce v misce s roztokem chlorového vápna. Proč sáhl zrovna po dráždivém chloru? Protože obyčejné mýdlo zkrátka nedokázalo smýt ten pronikavý, sladce hnilobný pach pitevny.
Výsledek se dostavil takřka přes noc. Během pouhých pár měsíců se úmrtnost na obávané První klinice zřítila z původních deseti procent k jedinému procentu. V některých měsících následujícího roku nezemřela dokonce ani jedna žena. Najednou bylo bezpečněji v rukou lékařů než o samotě na špinavé ulici.
Uražené ego gentlemanů
Má to jen jeden obrovský háček. Čekali byste nadšený potlesk, okamžité povýšení a mezinárodní uznání? Místo toho přišel tvrdý pád.
Tehdejší lékařská elita v čele s Semmelweisovým nadřízeným, profesorem Kleinem, se k smrti urazila. Zavedená společenská představa totiž pevně tvrdila, že ruce vzdělaného gentlemana jsou z podstaty čisté. Vyžadovat po vážených profesorech, aby si jako nějací nádeníci drhli ruce pálivou chemikálií, považovali za urážku. Přiznat veřejně, že oni sami po celá léta vlastnoručně zabíjeli své pacientky, bylo pro jejich ego naprosto nezkousnutelné.
Lidsky se tomu říká obyčejná pýcha.
Semmelweise z nemocnice postupně vyštípali. Jeho asistentskou smlouvu nadřízení odmítli prodloužit a nepříjemný systém mytí rukou se brzy v tichosti zrušil. Úmrtnost matek na klinice okamžitě vystřelila zpět k hrozivým původním číslům a nikdo z vedení nemocnice se nad tím už nepozastavil.
Příběh muže, kterého dnes známe jako zachránce matek a otce moderní hygieny, neskončil šťastně. Odvržený vědeckou komunitou, zahořklý a pravděpodobně trpící počínající demencí skončil v psychiatrické léčebně. Tam ho hlídači krutě zbili a on zemřel v pouhých 47 letech na zanedbanou infekci krevního řečiště. Zabil ho ten samý neviditelný vrah, před kterým se celoživotně snažil zachránit tisíce jiných. O jeho naprosté pravdě přesvědčili svět až o desítky let později Louis Pasteur a Joseph Lister, kteří existenci bakterií definitivně potvrdili pod mikroskopem.
Občas totiž ten největší posun ve vědě nevyžaduje laboratoře za miliardy ani složité rovnice. Úplně stačí obyčejné umyvadlo, trocha pokory k tvrdým datům a odvaha přiznat si, že se možná celou dobu mýlíme.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Doufám, že až si dneska půjdete umýt ruce před večeří, už se na to nepodíváte jen jako na nudný zvyk z dětství, ale jako na objev, který stál spoustu bolesti a zachránil miliony životů. Právě takové příběhy mě na historii medicíny baví ze všeho nejvíc. Ukazují nám, že ti největší hrdinové často nenosili bílé pláště, ale jen se dokázali podívat na obyčejná data o trochu pozorněji než všichni ostatní. Pokud vás baví podobné články, které oživují zapomenuté vědecké příběhy bez suchého učebnicového prachu, budu moc rád za vaši podporu. I symbolický příspěvek mi pomůže dál hledat fascinující střípky z naší historie, které formovaly svět, ve kterém dnes žijeme.
