Článek
Představte si to jako běžnou odpolední procházku. Váš ošetřující lékař vás vede s uklidňujícím úsměvem po úzkém dřevěném můstku nad rybníkem, aby na čerstvém vzduchu rozehnal vaše chmurné myšlenky. Zní to jako slibný začátek léčby. Má to jen jeden háček. Uprostřed cesty terapeut nenápadně zatáhne za skrytou páku. Podlaha pod vašima nohama rázem zmizí a vy se s křikem zřítíte do ledové vody.
Tohle není scéna z laciného hororového filmu. Přesně takhle vypadala uznávaná lékařská praxe na přelomu osmnáctého a devatenáctého století.
Lékaři podivné metodě říkali „koupel překvapení“ neboli bain de surprise. Dnes už víme, že šlo o extrémní formu hydroterapie. Když ještě psychiatrie neznala sedativa, snažili se terapeuti zablokovaný mozek doslova restartovat. A k tomu nutně potřebovali vyvolat absolutní, paralyzující šok.
Uhasit oheň v hlavě
Možná si teď říkáte, proč by vzdělaní muži vědy dobrovolně volili metody, které mnohem víc připomínají středověké mučení. Odpověď musíme hledat v dobovém chápání lidského těla.
Záznamy historiků z medicínské knihovny na Cornellově univerzitě dokládají, že terapeuti vycházeli ze staršího přesvědčení slavného alchymisty a lékaře Jana Křtitele van Helmonta. Ten tvrdil, že šílenství způsobuje jakýsi „ohnivý život“ uvnitř člověka. Plameny šílenství lékaři zkrátka museli nekompromisně uhasit. Helmont proto doporučoval ponořit pacienta hlavou dolů pod hladinu a držet ho tam, dokud úplně neomdlí.
Koupel překvapení posunula tuto drsnou myšlenku ještě o krok dál. Principem nebyla obyčejná zlomyslnost, ale snaha vyvést pacienta z jeho uzavřeného vnitřního světa. Funguje to podobně, jako když se zasekne počítač a vy ho natvrdo odpojíte ze zásuvky. Lékaři zkrátka doufali, že náhlý pád, mrazivá voda a pocit blížící se smrti donutí tělo přesměrovat veškerou energii k pouhému přežití.
Lékaři měřili úspěch naprosto jednoduše. Pokud pacient topení přežil a přestal mluvit o svých bludech, prohlásili ho obratem za vyléčeného. Skutečnost ale vypadala mnohem smutněji. Lidé často jen mlčeli, aby je terapeuti znovu nehodili do mrazivé vody.
Roztočit, dokud mozek nezapomene
Voda ovšem nepředstavovala ten nejděsivější nástroj v arzenálu tehdejší medicíny. Pokud nezabralo topení, přišla na řadu gravitace a drtivá odstředivá síla.
Na začátku devatenáctého století představil britský lékař Joseph Mason Cox inovaci, ze které se zvedá žaludek už jen při pouhém čtení. Sestrojil obří rotační křeslo. Lékaři do něj pacienta pevně připoutali, zavázali mu oči a následně celou konstrukci divoce roztočili.
Rozdíl mezi tím, když se zatočíte na pouti, a tím, když vás někdo posadí do Coxova křesla, je jako rozdíl mezi lehkou nevolností na kolotoči a chvílí, kdy vás někdo hodinu ždímá jako prádlo v pračce. Přístroj dokázal vyvinout rychlost až sto otáček za minutu. V detailní studii odborníci popisují, že hlavním cílem rotace bylo vyvolat masivní závratě a naprosté tělesné vyčerpání.
Lékař navíc mohl plynule regulovat rychlost otáčení. Historické materiály z archivu The Royal College of Physicians of Edinburgh uvádějí, že terapeuti rychlost pečlivě dávkovali na stupnici od lehké nevolnosti až po takzvané „nemilosrdné vyprázdnění“. Jakmile totiž pacient omdlel nebo přestal klást jakýkoliv odpor, ošetřovatelé to nadšeně považovali za důkaz konečného zklidnění nervové soustavy.
Nebavíme se o žádných ojedinělých excesech šílených vědců. Podobné stroje si do svých ordinací nadšeně pořizovali lékaři napříč celou Evropou.
Otce zakladatele to nezastavilo
Rotační terapii si za oceánem vzal za svou dokonce i jeden z otců zakladatelů Spojených států. Benjamin Rush, slavný lékař a signatář Deklarace nezávislosti, zkonstruoval vlastní verzi děsivého stroje. Věřil totiž, že veškeré šílenství způsobuje špatný krevní oběh v mozku.
Jeho křeslo proto využívalo odstředivou sílu k tomu, aby nahnalo krev do hlavy, nebo ji z ní naopak rychle odčerpalo. Záleželo jen na tom, jestli ošetřovatelé pacienta upevnili hlavou ke středu rotace, nebo k jejímu samotnému okraji. Zvracení a uvolnění tělesných tekutin považoval Rush za bezpečný signál, že mozek konečně upouští nebezpečný vnitřní tlak.
Konec středověkých mučíren
Dnes nám podobné metody připadají jako čiré šílenství samotných terapeutů. Jenže když se podíváme na tvrdá historická data, zjistíme překvapivou věc. Tvůrci těchto strojů opravdu věřili, že bezmocným lidem pomáhají. Tehdejší medicína se pomalu a bolestivě loučila se středověkými představami o posedlosti démony. Lékaři konečně začali vnímat duševní nemoci jako skutečné fyzické poruchy mozku. Proto se s fyzickým problémem snažili vypořádat hrubou fyzickou silou.
Naštěstí éra mechanického mučení netrvala věčně. Už v polovině devatenáctého století se odborná i laická veřejnost začala proti drastickým praktikám hlasitě bouřit. Badatelé postupně zjistili, že strach a šok možná pacienta dočasně paralyzují, ale skutečnou příčinu nemoci absolutně nevyřeší. Křesla se rázem přestala točit a zákeřná propadla na mostech zapadla prachem.
Přesto nám tyto podivné přístroje zanechaly neuvěřitelně důležitý odkaz. Ukazují, jak zoufale se věda snažila najít řešení tam, kde ještě neměla k dispozici správné nástroje. Dnes sice lidský mozek léčíme mnohem šetrněji, ale základní touha porozumět křehké lidské psychice zůstává naprosto stejná.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Doufám, že až na vás příště vyskočí reklama na zaručenou, ale drastickou alternativní léčbu, vzpomenete si na děsivá rotační křesla. Právě takové pohledy do historie mě baví ze všeho nejvíc. Ukazují nám, že ani věda není imunní vůči obrovským omylům, pokud při snaze o rychlý výsledek zapomene na obyčejnou lidskost. Jestli vás baví objevovat podobné lékařské a historické kuriozity, které nám pomáhají lépe chápat dnešní svět, budu moc rád za vaši podporu. I symbolický příspěvek mi pomůže dál psát články, které spojují tvrdá historická fakta s lidským příběhem.
