Článek
V pondělí 20. července schválila vláda Andreje Babiše osmdesátistránkové vyjádření ke kompetenční žalobě prezidenta Petra Pavla. Kabinet v něm mluví o „do očí bijící a naprosto zarážející“ absenci prezidentovy oficiální komunikace s ministrem zahraničí Petrem Macinkou. Zní to skoro jako zápis z manželské poradny. Jen účet za ni platíte vy.
Má to drobný háček. Tentýž Macinka 1. února v České televizi oznámil, že on i Ministerstvo zahraničních věcí budou Kancelář prezidenta republiky ignorovat. O pět měsíců později tedy vláda kárá Pavla, že dostatečně nemluví s politikem, který veřejně vyhlásil ticho. Česká výkonná moc právě objevila nový komunikační model: nejprve zabouchnout dveře a potom si stěžovat, že nikdo neklepe.
Nejde přitom o spor, kdo si dá na summitu lepší chlebíček. Ústavní soud má rozhodnout, kde končí pravomoc vlády určovat zahraniční politiku a kde začíná prezidentova pravomoc zastupovat stát navenek. To je vážná věc. V rukou Babiše a Macinky se z ní však stal dlouhý seriál o tom, kdo sedí vpředu, kdo dostane letadlo a kdo komu nezvedá telefon.
Osmdesát stran vládního rodinného poradenství
Prezident podal žalobu 22. června poté, co ho vláda nezařadila do české delegace na summit Severoatlantické aliance v Ankaře. Hrad požádal Ústavní soud, aby vyjasnil, kdo může rozhodovat o prezidentově účasti, a aby kabinet hlavě státu nevytvářel překážky při výkonu prezidentských pravomocí.
Ústavní soud o dva dny později vydal předběžné opatření. Vládě a ministerstvu uložil, aby prezidentovu účast zajistily a nebránily jí. Současně výslovně uvedl, že tím nepředjímá konečný verdikt. Ten lze podle soudu čekat v řádu měsíců.
Kabinet má plné právo hájit svůj výklad ústavy. Vláda odpovídá za zahraniční politiku a prezident není samostatným ministerstvem s vlastním programovým prohlášením. Jenže vládní vyjádření místy připomíná spíš seznam osobních křivd než chladnou právní argumentaci. Pavel prý nekomunikuje, při cestě na Ukrajinu nerespektoval vládní linii a žalobou se pokusil rozbořit ústavní zvyklost.
To je přesně chvíle, kdy by si politici měli přestat poměřovat svá ega a nechat mluvit soud. Jenže česká politika by tím přišla o svou oblíbenou disciplínu.
Soud ještě nerozhodl, vláda už našla viníka
Premiér Babiš prohlásil, že předběžné opatření respektuje. Později ho však označil za absurdní a odporující českým zájmům. Macinka mluvil o pokusu o ústavní puč. Tomio Okamura přirovnal Ústavní soud k prezidentovu vazalovi. Soud přitom v danou chvíli nerozhodoval o podstatě celého sporu, ale pouze dočasně zajistil Pavlovu cestu do Ankary.
Vláda nyní žádá, aby byl soudce zpravodaj Pavel Šámal z dalšího rozhodování vyloučen. Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc mluví o soudním aktivismu. Samotná námitka podjatosti je legitimní procesní nástroj. Politická kulisa kolem ní však působí jako předem připravená výmluva pro případ, že verdikt nebude po chuti Strakově akademii.
Petr Pavel 21. července varoval, že označovat soudy předem za podjaté, zpolitizované nebo aktivistické podrývá důvěru v právní stát. Má pravdu. Současně platí, že ani prezident není nad kritikou a jeho žaloba může být soudem odmítnuta nebo zamítnuta. Rozdíl je prostý: o pravomocích má rozhodnout soud, ne tisková konference s nejhlasitějším mikrofonem.
Kdo před konečným nálezem vyhlašuje vítěze, nebrání ústavu. Připravuje si publikum.
Macinka nejprve ignoruje, potom si stěžuje na ticho
Macinkova část příběhu je téměř dokonale kruhová. V únoru slíbil ignorovat prezidenta. V červenci Pavlovi vzkázal, aby si udělal pořádek mezi úředníky v kanceláři. A vláda teď za problém označuje prezidentovu nedostatečnou komunikaci s Macinkou.
To není složitá ústavní teorie. To je školní chodba. Jeden spolužák oznámí, že s druhým nemluví, schová mu aktovku a potom běží za učitelkou s tím, že se s ním druhý odmítá domluvit.
Babiš stojí stranou jen na plakátu
Andrej Babiš se v podobných konfliktech rád staví do role člověka, který přišel uklidit nepořádek po ostatních. Jenže Macinka není náhodný kolemjdoucí. Je místopředsedou Babišovy vlády a ministrem zahraničí. Vládní vyjádření k Ústavnímu soudu schválil celý kabinet.
Premiér tedy nemůže současně tvrdit, že chce klid, a nechávat svého ministra mluvit o puči, válce s Hradem a ignorování prezidenta. To není odstup. To je řízení konfliktu na dálkové ovládání.
Babiš nemusí přikládat pod kotel každou větou. Stačí, že oheň neuhasí. Spor mu politicky vyhovuje: jeho voliči vidí střet s „aktivistickým“ Hradem, Motoristé dostávají prostor předvádět tvrdost a odpovědnost za tón se rozplyne mezi koaličními partnery. Když se situace přežene, premiér může znovu vystoupit jako dospělý v místnosti.
Účet není jen za dvě letadla
Před summitem Macinka uvedl, že oddělená cesta prezidenta a premiéra zvýší náklady v řádu milionů korun. Hrad odpovědnost připsal rozhodnutí vlády, která odmítla dřívější model jedné delegace. Přesnou konečnou částku veřejnost zatím nezná.
Peníze jsou však jen viditelná část účtu. Druhou platbou je důvěryhodnost státu. Spojenci sledují zemi, jejíž nejvyšší představitelé se před summitem hádají o akreditaci, pořadí v delegaci a místo v letadle. Úředníci místo přípravy zahraniční politiky sepisují desítky stran o tom, kdo s kým nemluvil.
Vy za to platíte aparát Hradu, Úřadu vlády, Ministerstva zahraničních věcí, vládní právníky i cesty ústavních činitelů. Máte proto právo chtít víc než politické měření mužství v oblecích.
Ústava není návod k rodinné hádce a zahraniční politika není reality show. Prezident, premiér a ministr zahraničí nemusí být přátelé. Musí však být schopni pracovat pro stejný stát.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Až příště uvidíte ministra, který nejprve zabouchne dveře a potom si stěžuje, že s ním druhá strana nemluví, vzpomeňte si na osmdesát stran vládního rodinného poradenství. Jestli vás článek posunul a chcete, abych dál sledoval, kolik nás podobné žabomyší války stojí v penězích i důvěryhodnosti státu, budu rád za vaši podporu. Pomůže mi psát další články, které nenechají politické ego schovat se za paragrafy. I malý příspěvek pomůže.
