Článek
Známe to snad všichni už z hodin biologie. Píše se září roku 1928. Roztržitý skotský bakteriolog Alexander Fleming se vrací z dovolené do své neuklizené laboratoře v londýnské nemocnici St. Mary's. Všimne si, že na jedné ze zapomenutých Petriho misek vyrostla podivná plíseň, kolem níž zcela nevysvětlitelně odumřely nebezpečné bakterie. Otevřené okno a trocha obyčejného nepořádku tak lidstvu údajně darovaly penicilin – lék, jenž definitivně ukončil temnou éru, kdy i obyčejný škrábanec o trn na zahradě mohl znamenat jistý rozsudek smrti.
Je to krásný, romantický příběh o osamělém géniovi a jedné nesmírně šťastné náhodě. Má to ovšem jeden obrovský háček. Jde totiž do značné míry o pečlivě vykonstruovanou pohádku.
Když se ponoříme do archivů a pečlivě zrekonstruujeme skutečnou časovou osu událostí, narazíme na mezeru. Pokud Fleming učinil svůj zázračný objev na konci dvacátých let, jak je vůbec možné, že první pacient byl penicilinem léčen až v roce 1941? Co se dělo těch dlouhých třináct let, během nichž po celém světě dál zbytečně umíraly miliony lidí na zápal plic, syfilis a těžké krevní infekce? Odpověď na tuto palčivou otázku boří zažitý mýtus o Flemingovi a odhaluje, že opravdová věda nikdy nefunguje jako v hollywoodském filmu.
Zázračná tekutina, která vlastně nefungovala
Fleming byl nepochybně brilantní pozorovatel. Všiml si, že „šťáva“, kterou produkuje plíseň Penicillium chrysogenum (dříve známá jako Penicillium notatum), skutečně usmrcuje bakterie ve zkumavce. Brzy však narazil na nepřekonatelnou překážku. Tato tekutina byla extrémně nestabilní. Jakmile se ji pokusil z plísně extrahovat, během pouhých pár hodin zcela ztratila veškerou svou léčivou sílu.
Když ji následně zkusil aplikovat infikovaným zvířatům, nestalo se vůbec nic. Fleming totiž nebyl chemik, tudíž nedokázal aktivní látku úspěšně izolovat a vyčistit. Po sérii frustrujících neúspěchů usoudil, že penicilin sice představuje zajímavý antiseptický roztok pro povrchové rány ošetřované ve zkumavce, ale jako systémový lék kolující v krevním oběhu je naprosto k ničemu. V roce 1929 o tom sepsal odborný článek, který ovšem nevzbudil téměř žádný ohlas, a svůj výzkum následně prakticky opustil. Vrátil se ke své běžné laboratorní práci a na „zázračnou plíseň“ se na celou jednu dekádu v podstatě zapomnělo.
Pro lepší pochopení si pomozme jednoduchou analogií. Představte si, že by Fleming objevil ropnou kaluž na povrchu pouště a zjistil by, že se ropou dá svítit. Byl by to skvělý postřeh. Ale abyste mohli pomocí ropy pohánět miliony aut, nestačí ji jen nabrat do kbelíku. Musíte vymyslet hlubinné těžební věže, postavit obrovskou rafinérii, provést složitou frakční destilaci a vyrobit absolutně čistý benzín. A k tomu Fleming tehdy neměl ani potřebné znalosti, ani vybavení. Kdo tedy onu pomyslnou „rafinérii“ nakonec postavil?
Záchrana z Oxfordu
A právě tady přichází ten skutečný, historicky naprosto zásadní, avšak bohužel často opomíjený vědecký zvrat. V roce 1939, těsně před vypuknutím druhé světové války, narazil na Flemingův zaprášený článek tým výzkumníků na Oxfordské univerzitě. Tuto skupinu vedl ambiciózní patolog Howard Florey a geniální biochemik Ernst Chain, jenž do Británie uprchl před nacistickým režimem. K sobě přibrali ještě experta na laboratorní techniku Normana Heatleyho.
Tito muži okamžitě pochopili, že před nimi leží medicínský svatý grál. Izolovat z plísně čistý penicilin ovšem představovalo doslova chemickou noční můru. Obsah aktivní látky v oné „plesnivé polévce“ se pohyboval v poměru zhruba jedna částice na dva miliony. Heatley musel navrhnout naprosto šílený systém pump, skleněných trubiček a lahví (kvůli enormnímu nedostatku vybavení během probíhající války používal dokonce nemocniční podložní mísy a obyčejné konve na mléko), aby z hektolitrů zapáchající tekutiny získal doslova jen pár nepatrných zrnek hnědého prášku.
V květnu 1940 provedl Floreyho tým vskutku historický experiment. Nakazili osm myší smrtelnou dávkou nebezpečného streptokoka. Čtyřem z nich píchli svůj pracně izolovaný penicilin, zbylé čtyři ponechali bez léčby. Ráno byly neléčené myši mrtvé, zatímco ty s penicilinem vesele pobíhaly po kleci. Teprve tento přelomový moment, a nikoliv Flemingovo nedovřené okno, znamenal skutečný zrod éry antibiotik.
Tým z Oxfordu následně riskoval vlastní životy (do Anglie totiž bezprostředně hrozila nacistická invaze, a tak si vědci pro jistotu vpravili spóry plísně rovnou do podšívek svých kabátů, aby drahocenný lék za každou cenu zachránili) a odletěl do USA. Tam ve spolupráci s lokálním průmyslem vymysleli proces hlubinné fermentace, díky kterému se penicilin konečně začal vyrábět ve velkém a zachránil tak nespočet spojeneckých vojáků bojujících na den D.
Příběh, který se musel prodat
Proč tedy dodnes oslavujeme především Alexandera Fleminga a jména jako Florey nebo Heatley téměř nikdo nezná? Odpověď leží v dokonale zvládnuté (a tak trochu i nechtěné) PR kampani.
Během nejtěžších let druhé světové války, kdy Británie dennodenně čelila zničujícímu nacistickému bombardování a sčítala těžké ztráty, obyvatelstvo zoufale potřebovalo jakoukoliv naději. Vláda a média potřebovaly vytvořit hrdinu. Příběh o osamělém, skromném skotském lékaři, který ve své zaprášené londýnské laboratoři učiní pouhým dílem náhody zázračný objev, rezonoval s vyčerpanou veřejností mnohem více než syrová pravda. Skutečnost, že v pozadí stály roky frustrující biochemické dřiny, obrovská týmová spolupráce, miliony amerických průmyslových dolarů a stovky litrů tekutiny přelévané v podložních mísách, se pro titulní strany novin zkrátka nehodila. Byla příliš složitá, příliš málo poetická a příliš „průmyslová“.
Fleming navíc novináře miloval. Byl vždy vstřícný, nesmírně ochotně poskytoval rozhovory a rád se nechal fotografovat obklopen Petriho miskami. Naproti tomu Howard Florey reportéry z duše nenáviděl. Svůj oxfordský tým před novináři striktně chránil s tvrzením, že by se o nedokončené vědě v novinách vůbec nemělo mluvit. Média tedy Floreyho přirozeně začala ignorovat a veškerou svou pozornost napřela výhradně na Fleminga.
Když se v roce 1945 udílela Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství, obdrželi ji Fleming, Florey i Chain nakonec společně. Historie a kolektivní paměť jsou ovšem neúprosné a vždy přirozeně upřednostňují jednoduché, snadno zapamatovatelné mýty. Zásluhy obrovského vědeckého týmu se tak v očích veřejnosti postupně smrskly na jméno jednoho jediného muže. Penicilin dnes bezesporu zůstává jedním z největších milníků naší existence. Jeho skutečný příběh nám však připomíná to vůbec nejdůležitější: ty nejrevolučnější objevy v medicíně nikdy nepadají samy od sebe z otevřených oken. Jsou vždy vydřeným výsledkem nezdolné, těžké a mnohdy velmi frustrující týmové spolupráce, kterou titulní stránky časopisů tak rády a často ignorují.
P.S.
Díky, že jste se odvážili nahlédnout hluboko pod pokličku jednoho z nejslavnějších mýtů lékařské historie! Pokud vás fascinuje představa, že i ten vůbec největší objev lidstva musel být doslova vybojován v provizorních podmínkách válečných laboratoří, budu moc rád za vaši případnou podporu. I drobný symbolický příspěvek v ceně jedné kávy mi pomůže dál rozkrývat tyto pozapomenuté příběhy a přinášet vám zajímavá fakta, která se do běžných školních učebnic bohužel nikdy nevešla.
