Článek
Je brzké odpoledne 5. prosince 1872. Posádka britské obchodní lodi Dei Gratia se plaví rozbouřenými vodami Atlantského oceánu, zhruba 600 kilometrů západně od pobřeží Portugalska. Pozornost hlídky na stěžni najednou upoutá plachetnice na horizontu. Pohybuje se podivně, trhavě, jako by ji nikdo neřídil. Když se Dei Gratia přiblíží, kapitán v dalekohledu rozezná jméno vyražené na trupu: Mary Celeste.
Na volání z paluby nikdo neodpovídá. Kapitán proto vysílá malý záchranný člun s několika muži, aby zjistili, co se děje. To, co námořníci po nalodění na palubu Mary Celeste objeví, se následně stane jednou z nejvíce ikonických a nejvíce děsivých námořních záhad všech dob. Mýtem, který dodnes nedává spát historikům ani oceánografům.
Na lodi vládne naprosté, hrobové ticho. Kormidlo se volně protáčí ve větru. V podpalubí je sice trochu vody, ale lodní čerpadla jsou plně funkční a loď je v absolutně perfektním stavu. V kajutách námořníků jsou srovnané jejich osobní věci, boty a oblečení. V kapitánově kajutě leží drahocenné navigační přístroje, zlato, šperky jeho manželky, a dokonce i hračky jeho dvouleté dcery. V lodní kuchyni jsou zásoby jídla a pitné vody na neuvěřitelných šest měsíců.
Jediná věc, která na lodi zoufale chyběla, bylo deset lidí – kapitán Benjamin Briggs, jeho žena, dcera a sedm členů zkušené posádky. A s nimi zmizel i jediný malý záchranný člun.
Proč by proboha zkušený a respektovaný námořník uprostřed ledového oceánu zavelel k okamžitému opuštění naprosto zdravé, zásobené a nepotápějící se lodi?
Nejslavnější loď duchů a vyšetřování, které nikam nevedlo
Jakmile Dei Gratia dotáhla opuštěnou loď do přístavu na Gibraltaru, rozběhlo se vyšetřování nebývalých rozměrů. Britský admiralitní soud ale stál před naprosto neřešitelným rébusem. Důkazy totiž nedávaly absolutně žádný smysl a vylučovaly všechny tehdy myslitelné scénáře.
- Byli to piráti? Nesmysl. Piráti by ukradli zlato v kapitánově kajutě, odnesli cenné vybavení a především by neodpluli na chatrném záchranném člunu. Vše zůstalo nedotčeno.
- Šlo o krvavou vzpouru? Vyšetřovatelé nenašli na palubě jedinou kapku krve, žádné stopy po zápasu ani vystřelené kulky. Kapitánův meč ležel čistý v pochvě.
- Zaútočila mořská příšera? Ačkoliv dobový tisk miloval historky o obřích krakaticích stahujících námořníky do hlubin, loď nenesla jedinou stopu po poškození trupu.
Kolem lodi se postupně začala nabalovat vrstva šílených konspiračních teorií, ke kterým přispěl i tehdy mladý spisovatel Arthur Conan Doyle (budoucí autor Sherlocka Holmese). Vydal totiž senzační povídku, ve které případ přibarvil o napůl snězené snídaně a hrnky s ještě teplou kávou na stolech. Byla to fikce, která ale navždy zakořenila v populární kultuře.
Skutečná pravda se ovšem celou dobu skrývala v podpalubí. A byla mnohem mrazivější, protože ukazovala, jak i ty nejracionálnější lidské mozky mohou selhat tváří v tvář nepochopené fyzice.
Mrazivý obsah podpalubí a neviditelné nebezpečí
Pojďme se podívat na to jediné, co na Mary Celeste nebylo úplně v pořádku. Náklad. Loď převážela z New Yorku do Itálie 1 701 dřevěných sudů s čistým, vysoce koncentrovaným průmyslovým lihem (alkoholem).
Když vyšetřovatelé na Gibraltaru náklad překontrolovali, zjistili podivnou anomálii. Devět sudů bylo zcela prázdných. Nikdo je ale neukradl. Tyto konkrétní sudy totiž nebyly, na rozdíl od ostatních, vyrobeny z bílého dubu, ale z dubu červeného.
V čem byl problém? Dřevo červeného dubu je vysoce porézní. Téměř mikroskopickými póry v sudech se během divoké plavby začal vysoce hořlavý alkohol pomalu, ale jistě odpařovat do stísněného a uzavřeného prostoru podpalubí.
Vyšetřovatelé si toho všimli, ale nedokázali si s tím spojit onu panickou evakuaci. Pokud by totiž alkoholové výpary v podpalubí vybouchly a začaly hořet, našli by na lodi zuhelnatělé dřevo, ohořelé plachty a zničený trup. Jenže na Mary Celeste nebyla sebemenší stopa po ohni. Ani flíček sazí. Tato skutečnost vědce mátla celých 134 let. Dokud nepřišel jeden geniální experiment.
Exploze bez ohně, která oklamala i kapitána
Oči celému světu otevřel až přelomový experiment dr. Andrey Selly, předního odborníka z katedry chemie na prestižní University College London (UCL). Doktor Sella si položil jednoduchou otázku: Lze vytvořit obrovskou explozi, která vyděsí posádku k smrti, ale nezanechá po sobě jedinou stopu popela?
Ve své laboratoři proto postavil zmenšený model podpalubí lodi Mary Celeste. Použil přesně ten samý typ průmyslového alkoholu a nechal ho odpařovat do uzavřeného prostoru. Poté pomocí obyčejné jiskry – jaká mohla na lodi vzniknout od tření kovových obručí sudů, pádu nářadí, nebo když si námořník zapálil dýmku – výpary zažehl.
Výsledek vědce šokoval. Nedošlo k ničivému požáru, na který jsme zvyklí z filmů.
Místo toho se odehrál fenomén zvaný „tlaková vlna studeného plamene“ (tzv. pressure-wave explosion). Prostorem se bleskově a s ohlušujícím řevem prohnala obrovská koule namodralého ohně. Způsobila masivní nárůst tlaku, který silou katapultu vyrazil těžké dřevěné poklopy do podpalubí (vyšetřovatelé je skutečně našli odhozené mimo jejich rámy).
A pak? Během zlomku vteřiny se oheň sám udusil.
Představte si to jako kouzelnický trik, kdy mág vytvoří bleskovou ohnivou kouli, která zmizí dřív, než mu stihne popálit dlaň. Plamen z alkoholu hořel při relativně nízké teplotě, a tak krátce, že nedokázal zapálit ani to nejsušší dřevo v podpalubí. Nezanechal po sobě naprosto žádné saze, žádné spáleniny. Jen vyražené poklopy a ohlušující ránu.
Racionální rozhodnutí, které znamenalo rozsudek smrti
Když tento objev spojíme s námořní logikou, případ Mary Celeste náhle přestává být nevysvětlitelnou duchařinou a mění se v krutou psychologickou tragédii.
Vžijte se do role kapitána Briggse. Je hluboká noc. Z podpalubí se najednou ozve ohlušující detonace. Těžké poklopy vyletí do vzduchu a z děr vyšlehne obrovský sloup modrého plamene. Kapitán cítí intenzivní zápach 1 700 sudů s výbušným alkoholem a je naprosto – a zcela racionálně – přesvědčen, že loď do několika vteřin vyletí do povětří a rozmetá celou jeho rodinu i posádku na atomy.
Jedná okamžitě. Nařizuje všem nastoupit do malého záchranného člunu. Nechávají tam všechno své jídlo, oblečení i peníze – na záchranu cenností není podle jeho odhadu čas.
Nejsou ale hloupí. Zkušený kapitán ví, že na otevřeném moři v malém člunu dlouho nepřežijí. Proto člun nespustí na volné moře, ale podle nalezených důkazů ho přiváže silným tažným lanem k zádi Mary Celeste. Plán je zřejmý: udržovat si bezpečný odstup sto metrů od „tikající bomby“, počkat, až loď vybouchne, nebo až požár ustane, a pak se na ni případně vrátit.
Udělal přesně to, co by na jeho místě udělal každý dobrý velitel. Jenže osud měl jiné plány.
Zatímco se lidé tísnili v malém člunu, zjistili, že loď nehoří. Výparová anomálie se vyčerpala. Jenže v tu samou chvíli se podle meteorologických záznamů zvedl prudký vítr. Neřízená Mary Celeste s roztaženými plachtami prudce nabrala rychlost. Tažné lano se napnulo k prasknutí. A pak… prasklo. Vyšetřovatelé na Gibraltaru skutečně našli tlusté lano přivázané k lodi, které bylo roztřepené přesně tak, jako by se přetrhlo obrovským tahem.
Křičící posádka v malém člunu bez zásob mohla už jen bezmocně sledovat, jak se jejich teplá, zásobená a naprosto bezpečná loď nezadržitelně vzdaluje do temnoty, a zanechává je tak napospas jisté smrti uprostřed chladného oceánu. Záhadu lodi Mary Celeste nestvořili duchové. Stvořila ji pouhá jiskra, mrazivá fyzika a zoufalý lidský pud sebezáchovy.
P.S.
Díky, že jste se společně vydali na palubu nejslavnější lodi duchů, kde věda konečně rozsvítila světlo v temnotách! Pokud vás fascinuje představa, že k vyřešení 150 let staré záhady stačilo porozumět chování alkoholových výparů, budu moc rád za vaši podporu. Symbolický příspěvek v ceně jedné kávy mi pomůže dál pátrat po pravdě skryté za slavnými mýty a přinášet vám fakta, která berou dech.
