Prezident Pavel zveřejnil „výpalné“ v SMS. A Macinka tomu říká vyjednávání?

Prezident Petr Pavel vystoupil na brífinku a popsal komunikaci ministra Macinky jako pokus o vydírání. Hrad rovnou pustil ven znění zpráv, které chodily přes poradce Petra Koláře, a podal podnět bezpečnostním složkám.

Pojďme si to říct na rovinu: jestli je tohle „politické vyjednávání“, pak je i vzkaz „naval peněženku, nebo uvidíš“ jen kreativní forma pouličního fundraisingu. Macinka prý jen tlačil na jmenování Filipa Turka na resort životního prostředí, aby byl konečně „klid“. Prezident to vyhodnotil jako nepřijatelný nátlak a nechal celou věc proklepnout právníky i policií.

Na celém příběhu fascinuje ta samozřejmost, se kterou se z nočních esemesek dělá legitimní státnická metoda. Zprávy, které Hrad zveřejnil, mají podle médií vyznění „poslední šance“, „důsledky vás překvapí“ a nechybí ani patetické věty o „pálení mostů“ takovým stylem, že to prý „vejde do učebnic politologie“.

Tomu se říká zdravé sebevědomí: napsat text, který zní jako výhružka z okresního přeboru, a současně si k tomu v duchu připsat kulturní grant za vědecký dopad.

Macinka se brání tím, že nešlo o vydírání, nýbrž o politické vyjednávání. Prezident kontruje, že na něj žádné zastrašování neplatí a bude postupovat podle Ústavy a veřejného zájmu. A to je přesně ten bod, který některé lidi pálí: prezident není personální oddělení vlády na zavolání, zvlášť když se kolem nominací kupí pochybnosti a agresivní tlak.

Právníci už veřejně připouštějí, že obsah zpráv může být „nechutný“, ale nemusí nutně naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Jenže politická rovina věci hraje mnohem větší roli než paragrafy. I kdyby to nebylo na kriminál, pořád jde o chování, které je naprosto nedůstojné člena vlády: zkoušet na Hrad tlačit stylem „buď ustoupíte, nebo vám udělám problém“. A mimochodem: když se někdo hájí větou „mně nevadí, že to zveřejnil“, je to často jen elegantní varianta povzdechu „škoda, že mě u toho někdo natočil“.

Pak přišla druhá vrstva příběhu, která už připomíná parodii na diplomacii: Macinka naznačil, že bude mluvit s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem o tom, aby českou delegaci na summitu nevedl prezident, ale premiér. Důvod? Prezident se podle něj údajně pohybuje mimo ústavní rámec kvůli nejmenování Turka. Pokud je tohle standardní postup ministra zahraničí, pak se česká zahraniční politika mění na veřejnou terapii jednoho zraněného ega.

Zkuste si tu scénu představit: spojenci řeší bezpečnost, odstrašení a obranné kapacity – a do toho přiletí vzkaz ve stylu „my bychom Vám rádi oznámili, že doma máme personální spor, prosím, pomozte nám to vyřídit“. To není státnictví. To je jen smutný export domácího hašteření do zahraničí.

Celá epizoda je užitečná alespoň v tom, že ukazuje, kdo chápe instituci prezidenta jako protiváhu moci a kdo ji bere jako otravnou překážku na závodní dráze. Prezident udělal to, co by měl udělat každý, komu někdo naznačuje „bude klid, když…“: zveřejnil to, pojmenoval a poslal k prověření.

Macinka naopak předvádí styl, který se tváří jako tvrdá politika, ale ve skutečnosti jde jen o hlasité vyjednávání bez špetky respektu k zavedeným pravidlům. Ostré lokty nejsou problém. Problém nastává, když lokty míří na Ústavu a veřejnost má tleskat, že to tak prostě chodí. A pokud si máme z tohoto „sporu“ odnést jednu větu, tak tuhle: prezident se nenechal zatlačit do kouta. Kéž by to byla nakažlivá vlastnost – hlavně pro ty, kteří si pletou stát s chatem, kde se věci řeší po půlnoci a se zapnutým Caps Lockem.