Proč mají staré domy v Londýně zazděná okna? Důvod je chytřejší (a cyničtější), než čekáte

Jdete ulicí v Londýně – nebo v jiném britském městě se staršími budovami – zvednete oči nad úroveň výloh a najednou vám to začne být divné. Fasáda působí přísně symetricky, jako by architekt odměřoval okna pravítkem. Jenže některá „okna“ nejsou okna. Jsou to obdélníky z cihel, někdy hladce omítnuté, jindy přiznané a hrubé. Dům vypadá, jako by mu někdo úmyslně zalepil část zraku.

Když to vidíte jednou, mávnete rukou. Když to ale potkáváte znovu a znovu, začne to působit jako stopa něčeho většího. Ne náhody, ale pravidla. Něčeho, co se nepropsalo jen do zákonů, ale přímo do zdí. A přesně to se tady stalo.

První vysvětlení, které většinu lidí napadne, je prosté „šetření“. Okna byla drahá, sklo bývalo luxus. Jenže u řady domů to nesedí: proč by někdo, kdo už zaplatil celé patro, začal šetřit zrovna na jednom otvoru uprostřed fasády? A proč by to udělal tak, aby zvenku zůstala dokonalá symetrie, jako kdyby tam okno pořád „mělo být“?

Druhá teorie zní skoro filmově: omezení průvanu, hluku nebo dokonce šíření nemocí. Jenže zazděné otvory často najdete právě tam, kde by světlo a větrání dávaly největší smysl. A hlavně - kdyby šlo jen o pohodlí, proč by se tenhle zvyk opakoval masově napříč městy i desetiletími?

Tady pomůže jednoduchá pomůcka: když vidíte stejný otisk na tisících budov, nebývá to rozmar jednotlivců. Bývá to něco systémového. Něco jako pravidla hry. A v minulosti ta pravidla velmi často psal stát - obzvlášť tam, kde šlo o peníze.

Ano, opravdu. V Anglii a Walesu byla na konci 17. století zavedena daň, která se odvíjela od počtu oken v domě. Platila od roku 1696 a zmizela až v roce 1851.

Logika zněla na papíře rozumně: bohatší lidé mají větší domy a ty mívají víc oken. Stát tak mohl zdanit majetnější vrstvy, aniž by se ptal na příjem - což tehdy působilo jako zásah do soukromí.

Podstatné ale je, že okenní daň nebyla symbolická. Do určitého počtu oken byl dům bez zdanění, a pak se zvedaly sazby po skocích:

A samozřejmě přišla lidská reakce, která všechno vysvětluje. Když nastavíte různé úrovně zdanění dle počtu oken, lidé udělají to, co dává smysl jejich peněžence: začnou okna „ztrácet“.

Majitel domu nemusel být žádný rebel. Stačilo, že uměl počítat. Mít třeba deset oken znamenalo spadnout do pásma, kde se platilo za všechna. Nejjednodušší cesta zpět „pod čáru“ byla jasná: jedno okno zmizí a účet klesne. Materiály britského parlamentu to popisují bez obalu - lidé okna kvůli této dani skutečně zazdívali, aby platili méně.

Ekonomové pro podobné chování používají jednoduchou intuici: nastavíte-li odměny a tresty, lidé se přizpůsobí, i kdyby to působilo absurdně. Je to jako dopravní značka „pokuta od 50 km/h“. Najednou uvidíte spoustu řidičů, kteří jedou přesně 49 km/h. Ne proto, že by to byla ideální rychlost, ale proto, že je to hranice.

U oken vznikla stejná „magická čísla“ a domy se jim začaly podřizovat, což přineslo ještě jeden efekt. Tato daň totiž brala lidem světlo a vzduch z jejich domů. Není náhoda, že se jí říkalo daň z „light and air“ a že byla široce neoblíbená.

A když podobné pravidlo platí desítky let, zanechá stopy i po svém zrušení. Daň zmizela, ale zazděné obdélníky na fasádách zůstaly - tiché otisky starého účetnictví vytesané do cihel.

Zazděná okna připomínají, že daně a regulace nejsou jen čísla v tabulce. Dokážou měnit to, jak lidé staví domy, jak investují do kvality bydlení a jak „optimalizují“ realitu kolem sebe. A často to dělají nenápadně: pravidlo se zapíše do zákona, ale vykreslí se do cihel.

Až příště uvidíte na domě okno, které oknem není, zkuste si představit tehdejší dilema majitele: přidat světlo do místnosti, nebo každý rok ušetřit na dani? Ten obdélník z cihel je vlastně starý účet vystavený za denní světlo - účet, jehož podmínky kdysi schválil britský parlament.