Článek
Je snadné si říct: „Moje dítě přece do telefonu tolik nekouká.“ Je to pohodlné, protože hlavního podezřelého máme už roky jasno pojmenovaného – obrazovky u dětí. Jenže nové výzkumy naznačují, že část příběhu se může odehrávat jinde. Ne na displeji před dětským obličejem, ale před tím vaším.
Představte si běžnou scénu: dítě něco vypráví, vy přikyvujete, jste mu nablízku… a zároveň koutkem oka zkontrolujete zprávu. Nic dramatického. Vždyť jste fyzicky přítomní. Jenže v dětském světě není nejcennější měnou samotná přítomnost. Je jí pozornost.
A tady přichází nepříjemná otázka: co když nejsilnější „digitální vliv“ na malé děti není to, co sledují ony, ale to, co sledujeme my?
Drobné přerušení, velký signál
Malé děti se učí v krátkých výměnách. Podívají se, vydají zvuk, čekají odpověď, dostanou reakci a zkusí to znovu. Je to jako ping pong: dokud se míček vrací, hra běží a dítě si trénuje řeč, emoce i vztah.
Telefon do toho vstupuje nenápadně. Ne tak, že by rodič na hodinu zmizel. Spíš sérií drobných „mikroodchodů“: dvě vteřiny sem, pět vteřin tam, ještě rychle odpovědět. Pro dospělého maličkost. Pro dítě opakovaný vzkaz: „Teď nejsi na řadě.“
Vědci tomu často říkají „technoference“ (vyrušování vztahu technologií) nebo „phubbing“ (ignorování člověka kvůli telefonu). Zní to ostře, ale v realitě to bývá jemné. Právě proto to tak snadno přehlédneme.
A je fér to říct nahlas: rodiče nejsou roboti. Někdy je telefon práce, někdy rodina, někdy prostě únava. Nejde o to proměnit rodičovství v dril. Jde o pochopení, co se v těch drobných momentech děje – a proč na nich může záležet víc, než by se na první pohled zdálo.
Co se v dítěti spouští, když prohrává s obrazovkou?
Výzkumy popisují několik opakujících se mechanismů. Nejsou to „zaručené recepty“, spíš typické cesty, kudy se vliv může nenápadně přelévat do chování a pohody dítěte.
- Slábne citlivá reakce rodiče. Když rodič přepíná pozornost, reaguje častěji se zpožděním, kratší větou, s menším očním kontaktem. Studie zaměřená na používání mobilů rodiči v raném dětství (0–5 let) ukazuje, že technologické vyrušení souvisí s nižší citlivostí a responzivitou rodičů – tedy s tím, jak dobře a včas zachytí dětské signály.
- Dítě se učí, „jak to doma chodí“. Děti přebírají normy. Pokud je běžné, že rozhovor přeruší pohled na displej, roste pravděpodobnost, že se obrazovka stane přirozeným náhradním zdrojem stimulace i pro dítě.
- Emoce: vztek, smutek a rezignace. Studie z roku 2025 popisuje souvislost mezi častějším používáním chytrého telefonu rodiči během rozhovorů a častějšími dětskými pocity vzteku a smutku ve chvílích, kdy rodič „odběhne“ k telefonu. Objevuje se i něco méně nápadného, ale o to znepokojivějšího: některé děti časem snahu získat rodičovu pozornost jednoduše vzdají. A právě to souvisí s nižší celkovou pohodou dítěte.
Zatím to může znít jako intuitivní psychologie. Jenže teď přichází podstatný posun: dlouho jsme měli hlavně jednotlivé střípky. A právě nedávno je vědci poprvé opravdu dali dohromady.
Vědci dali jednotlivé střípky dohromady a výsledek překvapí
V květnu 2025 vyšla v odborném časopise JAMA Pediatrics systematická rešerše a meta-analýza, která poprvé spojila dosavadní poznatky do jednoho celku. Autoři prošli studie publikované do července 2024 a do finálního hodnocení zahrnuli 21 výzkumů z 10 zemí s téměř 14 900 rodiči a dětmi od narození do necelých pěti let.
A co našli?
Když rodiče používají digitální technologie v přítomnosti malého dítěte, statisticky to souvisí s horšími výsledky v několika klíčových oblastech vývoje.
- kognice (poznávací schopnosti) byla v průměru mírně horší, r = −0,14;
- více vnitřních potíží (např. úzkostnější či smutnější prožívání), r = 0,13;
- více vnějších potíží (impulzivita, „zlobení“), r = 0,15;
- o něco slabší prosociální chování (pomoc, ohleduplnost), r = −0,08;
- mírně slabší citová vazba (attachment), r = −0,10;
- a především více času dítěte u obrazovek, r = 0,23.
Ještě krátce k číslu r, které se v datech objevuje: jde o ukazatel síly souvislosti mezi dvěma věcmi. Neříká, co je příčina a co následek, jen zda a jak často se spolu změny potkávají.
- r = 0 znamená žádnou souvislost;
- r kolem 0,1–0,3 už v psychologii znamená malý, ale reálně opakující se vzorec;
- záporné r říká „čím víc jednoho, tím méně druhého“, kladné naopak „čím víc jednoho, tím víc druhého“.
Když tedy studie uvádí r = −0,14 u kognice nebo r = 0,23 u času dětí u obrazovek, nepopisuje katastrofu, ale drobný posun, který se objevuje znovu a znovu napříč rodinami. Důležitý poznatek, který zároveň uklidňuje i zneklidňuje: efekty byly malé, ale konzistentní.
Je to jako kapající kohoutek. Jedna kapka nic neznamená. Ale když kape každý den, začne to být vidět.
Stojí také za zmínku, že autoři nenašli dostatek studií, které by systematicky sledovaly spánek, pohyb či motorický vývoj. V těchto oblastech tak věda zatím spíš mlčí, než aby nabízela uklidňující odpovědi.
Zároveň existuje meta-analýza z roku 2025, která poukazuje na středně silnou vazbu mezi tzv. technoferencí – tedy narušováním vztahu technologiemi ze strany rodičů – a problémovým užíváním médií u dětí, včetně sklonu k nezdravému přilepení k obrazovkám.
Jinými slovy: nejde jen o krátký moment „teď se na mě nedíváš“, ale o dlouhodobý návykový vzorec, který se může v rodině postupně rozvinout.
Co s tím dělat jako budoucí rodič?
Dobrá zpráva: nepotřebujete dokonalost. Stačí několik pevných bodů.
- Zaveďte „ostrovy bez telefonu“. Jídlo, uspávání, přebalování nebo cesta do školky. Krátké úseky, zato každý den.
- Dejte telefon fyzicky dál. Ne jen na tichý režim, ale mimo dosah. Když leží vedle talíře, ruka po něm sáhne sama.
- Když už musíte, pojmenujte to nahlas. „Teď odpovím a pak jsem celý tvůj.“ Dítě dostane mapu situace místo pocitu odmítnutí.
- Hledejte spouštěče, ne minuty. Kdy po telefonu saháte nejčastěji? Únava, stres, nuda? Práce s příčinou bývá účinnější než zákaz.
- Dohoda doma. Jeden rodič to neutáhne sám. Když se digitální vyrušování týká obou, riziko se násobí – a právě proto pomáhá společné nastavení pravidel.
Pointa není „telefon je zlo“. Je překvapivě obyčejná: pro malé dítě je nejprospěšnější „aplikací“ vaše pozornost. A když ji občas ochráníte stejně pečlivě jako klíče od bytu, dáváte mu do života něco, co žádná obrazovka neumí nahradit.
