Článek
Stojíte nad záchodovou mísou a s naprostou hrůzou sledujete, jak váš chytrý telefon pomalu klesá ke dnu. Okamžitě v panice googlujete zaručené triky na vysušení s pomocí rýže a proklínáte svou nešikovnost. Myslíte si, že jste prvním člověkem v dějinách, komu se něco tak trapného stalo? Ani náhodou.
Tohle přesně zažil jeden vzdělaný obchodník před zhruba sedmi sty lety. Jen s tím rozdílem, že on do tehdejší latríny neupustil kus křemíku a skla, ale svůj luxusní osobní deník. A víte, co je na tom to největší ponaučení? Zatímco váš utopený iPhone bude za pár let jen hromádkou toxického elektroodpadu, jeho středověký zápisník vědci nedávno vytáhli na světlo – a je naprosto perfektně čitelný.
Děláte si iluze o tom, že vaše digitální stopa je v bezpečí. Spoléháte na cloudová úložiště a anonymní okna v prohlížeči. Pravda je ale mnohem ironičtější: ty největší tajnosti a omyly lidstva paradoxně nejlépe uchovávají lidské výkaly.
Zapomeňte na muzea, budoucnost paměti je v žumpě
Většina lidí žije v naivní představě, že se historické artefakty nejlépe konzervují v čistých, přísně klimatizovaných vitrínách. Omyl. Otevřete oči. Kdybyste ten středověký deník ze dřeva a kůže nechali ležet na stole ve vašem obýváku, za pár desítek let z něj nezbude naprosto nic. Dřevo zpráchniví. Kůži sežerou mikroorganismy. Vosk se rozteče nebo nenávratně rozdrolí.
Tak jak je možné, že tento konkrétní notes, nalezený při archeologických vykopávkách v německém Paderbornu, vypadá, jako by ho majitel ztratil teprve včera?
Tajemství spočívá v chemii. Obyčejná žumpa je totiž z pohledu vědy naprostý poklad. Funguje jako dokonalá anaerobní (bezkyslíkatá) konzervační komora.
Historický paradox? Čím více se snažíte něco pečlivě uschovat na čerstvém vzduchu, tím rychleji to shnije. Pokud to hodíte do vlhkého, smradlavého prostředí bez přístupu kyslíku, přežije to staletí.
Je to vlastně jako s vašimi domácími účty. Ty důležité smlouvy, které pečlivě zakládáte do šanonu, záhadně vyblednou a zmizí hned, jak je potřebujete. Zato ten umaštěný paragon, který zapadl za lednici do vrstvy prachu a drobečků, najdete po deseti letech v naprosto nedotčeném stavu. Bakterie, které běžně rozkládají organický materiál, totiž k životu nutně potřebují kyslík. V hluboké, vodou a exkrementy nasáklé jámě ho prostě nemají. Proces biologického rozkladu se tam zkrátka zastaví. Záchod je tak vlastně ten nejlepší historický sejf.
Středověký iPad pro elitu (která si utírala zadek hedvábím)
Teď si asi logicky říkáte, proč by si s sebou někdo vůbec bral na záchod deník. Opravdu se ptáte? Děláte to přece taky. Kolik z vás si pravidelně bere telefon na toaletu, abyste tam v klidu vyřizovali pracovní e-maily nebo nesmyslně scrollovali sociální sítě? Středověký kupec nebyl v jádru vůbec jiný. Čas jsou peníze, a i při vyprazdňování se dají řešit byznysové strategie.
Notes o rozměrech 10 krát 7,5 centimetru byl takovým kapesním zařízením tehdejší doby. Nešlo o obyčejný papír. Byla to takzvaná vosková tabulka. Představte si sérii tenkých dřevěných destiček vázaných v luxusní kůži, které na sobě mají vrstvu vosku. Do té se ryl text ostrým koncem speciálního pera (stylusu). Když jste text už nepotřebovali, stačilo ho tupým koncem stylusu seškrábat a plochu vyhladit.
Bylo to to nejlepší přepisovatelné paměťové médium své doby. Žádné zdlouhavé nabíjení, žádné otravné aktualizace softwaru.
A pokud si myslíte, že středověk byl jen o špíně a blátě, připravte se na ostrý náraz do vašeho ega. Kousek od tohoto perfektně zachovalého luxusního deníku našli němečtí archeologové ještě zbytky pravého hedvábí. Ano, čtete naprosto správně. Zatímco vy dnes v supermarketu pečlivě studujete, jestli má váš toaletní papír tři nebo čtyři vrstvy, a považujete to za absolutní vrchol lidské civilizace, bohatá středověká elita si po vykonání potřeby dopřávala luxusní hedvábí.
Zázrak nedokonalého smazání aneb proč vás vaše omyly vždycky doženou
A teď to nejlepší nakonec. Co v tom deníku vlastně je? Podle prvotních průzkumů je plný obchodních transakcí a osobních poznámek. Kůže je nádherně ražená vzorem lilie, vosk je nedotčený, zápisky jsou v latině, ale samotné čtení představuje pro historiky učiněnou noční můru. Proč?
Protože původní majitel byl jednoduše lajdák. Znáte ten studený pot, když narychlo smažete trapnou zprávu odeslanou ve tři ráno, ale adresát si už stihl udělat screenshot? Tohle je středověký ekvivalent. Majitel deníku totiž staré poznámky nevyhlazoval dostatečně pečlivě. Zůstaly po nich hluboké rýhy a nové poznámky psal přímo přes ně. A aby toho nebylo málo, pravděpodobně sekal chyby v pravopisu. Odborníci tak dnes pracně luští chaotické vrstvy překrývajících se, špatně vymazaných a chybně napsaných slov.
Zkuste se nad tím chvíli zamyslet. Každá vaše polovičatá snaha zamést po sobě stopy vás jednou nevyhnutelně dožene. Tento vzdělaný muž si nejspíš myslel, že když něco nedbale vyškrábe a pak celý sešit omylem utopí v hromadě vlastních výkalů, už nikdy to nikdo neuvidí. A o necelých sedm století později sedí týmy vysoce kvalifikovaných vědců a s moderní technikou luští každou jeho dávnou překlepovou ostudu a každou nevydařenou obchodní myšlenku.
Co si z toho odnést? Vaše představa o tom, že po vás zůstane jen to, co si úhledně uložíte na cloud, je naprosto směšná. Dějiny si pamatují především ty nejbizarnější omyly. Pokud vám zítra spadne na veřejných záchodcích do mísy telefon, nelovte ho. Jen ho tam nechte ležet. Možná, že v roce 2726 nějaký archeolog objeví vaše nepovedené selfie a špatně napsané zprávy. A bude je považovat za historický důkaz toho, jak marnotratná a povrchní naše dnešní civilizace ve skutečnosti byla.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Doufám, že až příště vezmete do ruky svůj chytrý telefon cestou na toaletu, vzpomenete si na onoho středověkého kupce a s úsměvem oceníte, jak málo se lidská nátura za těch 700 let vlastně změnila. Pokud vám tento vhled do světa anaerobních záchodových trezorů a konce mýtů o neochvějné bezpečnosti moderních cloudů pomohl uvidět historii z trochu jiné, lidštější perspektivy, budu moc rád za vaši podporu. Odkaz najdete níže.
