Článek
Když se řekne sopka, většina z nás si představí majestátní, kuželovitou horu s kráterem na vrcholu. Představíme si oblaka černého kouře, dramatické blesky a řeky žhavé lávy stékající po úbočí. Je to hlučné, viditelné a děsivé divadlo. Jenže z pohledu planetární geologie jsou tyto klasické sopky vlastně jen „malí hráči“.
Ty absolutně nejničivější a nejvražednější vulkanické systémy na naší planetě – jako například yellowstonský supervulkán - žádný velký kužel nemají. Na první pohled totiž jako sopky vůbec nevypadají. Jsou to obrovské, často desítky kilometrů široké propadliny zvané kaldery, ve kterých se nacházejí nádherná jezera, hluboké lesy nebo dokonce celá města. Turisté se po nich procházejí a netuší, že přímo pod jejich nohama dříme přírodní zbraň hromadného ničení.
Právě u jednoho z těchto explozivních systémů – japonský podmořský supervulkán Kikai - si nyní geologové všimli něčeho, z čeho mrazí v zádech: monstrum se probudilo. Zcela potichu, bez varovných seismických otřesů, se začala jeho gigantická podzemní komora znovu plnit čerstvým, žhavým magmatem. Jak to vědci zjistili a co to znamená pro budoucnost?
Proč se sopky hroutí samy do sebe
Nejprve se musíme podívat na to, co to vlastně kaldera je a proč jsou tyto systémy tak extrémně nebezpečné.
Klasická sopka neustále upouští páru a menší dávky lávy. Funguje jako hrnec s pootevřenou pokličkou. Kalderové systémy ale fungují jako tlakový hrnec, u kterého jste bezpečnostní ventil zavařili autogenem.
Hluboko pod zemí (často pět až deset kilometrů) se nachází obří magmatická komora. Když se tato komora plní horkým magmatem a toxickými plyny z nitra Země, tlak stoupá do neuvěřitelných hodnot. Jakmile okolní skála tento tlak nevydrží, nedojde k obyčejnému „vytečení“ lávy. Dojde k apokalyptické explozi. Během několika hodin vyletí do stratosféry stovky kubických kilometrů popela a kamení.
A jakmile se tento obrovský podzemní zásobník vyprázdní, stane se něco fascinujícího. Strop komory ztratí svou oporu a celá krajina nad ním – o velikosti okresního města – se propadne o stovky metrů dolů. Vznikne obrovská díra, kaldera. Časem zaroste a naplní se vodou. Lidé zapomenou. Jenže systém pod ní neumřel. Jen čeká.
Když se země nadechuje
Nejděsivější na tomto procesu je fakt, že probuzení takového vulkánu nemusí doprovázet žádná varovná zemětřesení. Magma může stoupat vzhůru strukturou natolik plastickou a horkou, že skály nepraskají. Jen se natahují. Jak tedy můžeme vědět, že se komora plní?
Odpověď nám neposkytly přístroje na zemi, ale oči na oběžné dráze. Vědci dnes využívají technologii zvanou InSAR (interferometrický radar se syntetickou aperturou).
Satelity vysílají na Zemi radarové pulzy a s extrémní přesností měří, za jak dlouho se odrazí zpět. Když vědci porovnali snímky pořízené v průběhu několika let, zjistili naprosto zřetelnou anomálii. Celá oblast obrovské kaldery se začala fyzicky zvedat. Nešlo o metry, ale o centimetry ročně.
Představte si, že pod zemí leží obrovský, prázdný balon. Když do něj začnete napouštět vodu, balon se zvětšuje a vytlačuje hlínu nad ním nahoru. Přesně to se děje v kůře planety. Zemský povrch doslova dýchá.
Tento fenomén, nazývaný geologickým zvedáním (uplift), je absolutním důkazem toho, že vulkán není mrtvý. Magmatická komora se znovu natlakovala a chystá se na další cyklus.
Co se stane dál? Syndrom šampaňského
Otázka, která nyní nedá spát geologům ani krizovým štábům, zní: Kdy to bouchne?
Zde narážíme na limity naší vědy. To, že se magmatická komora plní, neznamená, že erupce přijde zítra, za měsíc, nebo za deset let. V geologickém čase může tento proces plnění trvat dlouhé tisíce let. Nebezpečí ovšem spočívá v takzvaném syndromu šampaňského.
Magma v komoře je pod obrovským tlakem, díky kterému jsou v něm rozpuštěné sopečné plyny (voda, oxid uhličitý, síra) – přesně jako bublinky CO2 v zavřené lahvi šampaňského. Dokud zátka drží, nic se neděje.
Pokud ale tlak překročí kritickou mez a zátka (skalní masiv nad komorou) povolí, tlak prudce klesne. V tu chvíli se všechny plyny rozpuštěné v magmatu začnou okamžitě a explozivně drát ven. Objem magmatu se během zlomku vteřiny tisícinásobně zvětší a roztrhá všechno kolem sebe.
Sledování tichého nadechování těchto explozivních kalder nás učí obrovské pokoře. Připomíná nám, že povrch naší planety, po kterém chodíme a na kterém stavíme naše města, je ve skutečnosti jen tenká, křehká skořápka plovoucí na divokém moři roztavené horniny. Můžeme mít ty nejpokročilejší satelity ve vesmíru, ale když se Země rozhodne, že je čas uvolnit tlak, nezbývá nám nic jiného, než se stát pouhými diváky její ničivé síly.
P.S.
Díky, že jste se společně se mnou podívali pod povrch naší planety, kde se právě probouzejí ti největší obři! Pokud vás fascinuje představa, že díky satelitům na oběžné dráze vidíme i to, jak se hluboko v zemi „nadouvá balon“ magmatu, budu moc ráda za vaši podporu. Symbolický příspěvek v ceně jedné kávy mi pomůže dál sledovat tyto geologické anomálie a přinášet vám fakta o silách, které formují náš svět.
