Článek
Představte si, že se probudíte do paralelního vesmíru. Do světa, kde fyzikální zákony tak trochu neplatí, voda teče do kopce a jedním z lídrů globálního žebříčku popularity je politik z desetimilionové země uprostřed Evropy, jehož jméno západní komentátoři nedokážou ani správně vyslovit. Jenže tohle není sci-fi. Tohle je květen roku 2026.
Když společnost Morning Consult vydala svůj poslední Global Leader Approval Rating Tracker, mnohým politologům nepochybně zaskočilo ranní espresso.
Na prvním místě nepřekvapivě trůní indický premiér Naréndra Módí se 70 %. Na druhém jihokorejský lídr I Če-mjong. Ale hned za ním, na bronzové příčce s 55% podporou a pouhými 35 % odpůrců, se tyčí Andrej Babiš.
Ano, čtete správně. Český premiér nechává s úsměvem za sebou jména jako Donald Trump, Emmanuel Macron nebo britský Keir Starmer. Zatímco francouzský prezident se krčí na chvostu s tragickými 18 %, český lídr si užívá pozici globální superstar. Co se to proboha stalo?
Anomálie v srdci Evropy, nebo masová halucinace?
Zkusme se na to podívat očima nezaujatého mimozemšťana. Tento muž má za sebou kauzu Čapí hnízdo, vyšetřování dotačních podvodů, gigantický střet zájmů řešený až na půdě Evropského parlamentu, chaotické řízení státu během pandemie a obrovský holding, který prorůstá státem jako houba vlhkým dřevem.
Logika velí jasně: takový politik by měl být rád, že vůbec překročí pětiprocentní hranici volitelnosti, a zbytek kariéry by měl strávit sepisováním hořkých pamětí v Průhonicích. Opak je ale pravdou.
Jak ovšem může někdo, kdo mluví jazykem, který připomíná náhodný generátor slov, a jehož politický marketing občas balancuje na hraně hysterie, takto dominovat? Odpověď je vskutku ironická.
Český národ je navzdory všem svým historickým traumatům a ekonomickým problémům pravděpodobně politicky naprosto nepříčetný. Nebo možná jen povýšil cynismus na národní sport.
Není to totiž tak, že by Češi Babišovy kauzy neviděli. Oni je vidí, pokrčí rameny, dají si k tomu točenou desítku a jdou mu hodit hlas. Jde o specifický druh národního stockholmského syndromu, kdy únosce sice zamyká oběti ve sklepě, ale občas jim tam pošle koblihu a zanadává si s nimi na ty nahoře. Oběť si pak řekne: „No jo, krade, ale aspoň je to náš člověk, co se s nikým nepáře.“
Pouhá nepříčetnost by však k 55% popularitě nestačila. K pochopení tohoto mistrovského díla musíme obrátit zrak k těm, kteří Babišovi tuto pozici naservírovali na stříbrném podnose.
Když vám soupeři dělají tu nejlepší kampaň
Andrej Babiš totiž není žádný geniální stratég, který by ovládal mysl mas pomocí temné magie. Je to jen extrémně pragmatický surfař, jenž zkrátka chytil obří vlnu. A tuto vlnu vlastníma rukama i nohama neustále rozdmýchávají tradiční politické strany.
Podívejme se na hlavní pilíře české pravice a středu:
-ODS: Kdysi hegemon české politiky, který sliboval rozpočtovou odpovědnost s využitím úspor, aby následně v rámci konsolidačních balíčků plošně zvedl daně. Pár měsíců před posledními parlamentní volbami navíc pár procent voličů odradila velmi známá bitcoinová kauza.
-STAN (Starostové a nezávislí): Strana „čistých“ regionálních politiků, která se opakovaně potácela ve vlastních korupčních kauzách (vzpomeňme na Dozimetr), čímž efektivně stáhla svou auru morální nadřazenosti na úroveň bahna.
-TOP 09: Strana, jejíž existence často působí jako elitářský debatní kroužek pro Prahu a okolí, s rétorikou, která běžného občana v regionech spíše irituje, než oslovuje.
Jejich vládnutí často připomínalo partu hasičů, kteří přijedou k hořícímu domu, začnou se hádat, kdo z nich má hezčí uniformu, následně si odhlasují, že voda je příliš drahá, a dům nakonec polijí benzinem s odůvodněním, že jde o nevyhnutelnou makroekonomickou stabilizaci.
Matematika zoufalství
Pojďme si to ukázat na jednoduché analogii. Představte si, že si chcete koupit ojeté auto.
Máte na výběr prodejce (Babiš), který na vás křičí, že jeho auto je to nejlepší na světě, ačkoli z něj kape olej a na zadním sedadle možná někdo umřel. Tento prodejce vám k němu ale aspoň nabídne slevu na benzin a tváří se, že rozumí vaší těžké životní situaci.
Na druhé straně stojí skupina uhlazených kravaťáků (tradiční strany). Ti vám nabídnou auto, které na první pohled vypadá vskutku solidně. Jakmile do něj ale usednete, oznámí vám, že volant si musíte dokoupit, brzdy budou zdaněny speciální sazbou, a pokud se vám to nelíbí, jste pravděpodobně populisté a nerozumíte moderní ekonomice.
Co udělá běžný volič, který po večerech řeší účty za elektřinu a zdražující máslo? Správně. Jde a koupí si to ojeté auto s kapajícím olejem, protože ten první prodejce ho alespoň nepoučoval.
Smích skrz slzy
Průzkum, který ukazuje Andreje Babiše jako třetího nejpopulárnějšího lídra světa s 55% podporou, není důkazem jeho božské neomylnosti. Je to kardiogram české politické frustrace.
Jde o vztyčený prostředníček českého voliče všem těm tradičním politikům, kteří léta slibovali změnu politické kultury a transparentnost, aby následně předvedli aroganci moci v bledě modrém. Český národ je možná nepříčetný. Možná je i cynický. Ale v jednom má naprosto jasno: když už se má dívat na tragikomedii, raději si vybere tu, kde se aspoň občas rozdávají koblihy, než tu, kde mu za vstupenku do divadla ještě dodatečně zvednou daně.
A proto Babiš vládne. Ne proto, že by byl lékem na české problémy, ale proto, že se ukázal být tím nejsnesitelnějším symptomem naší politické nemoci.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Doufám, že až příště uvidíte grafy volebních preferencí, vzpomenete si na ten náš specifický český smysl pro humor a stockholmský syndrom, který nás drží v šachu. Pokud vám tento vhled do světa politického bizáru a konce mýtů o „morální politice“ pomohl uvidět souvislosti pod povrchem marketingových sloganů, budu rád za vaši podporu. I symbolický příspěvek mi pomůže dál sledovat tyto společenské trendy a přinášet vám fakta, která nám vracejí nadhled do našeho politického rybníčku.
