Článek
Píše se konec sedmdesátých let. Západní tajné služby utrácejí miliardy dolarů za satelitní snímkování sovětských vojenských základen, počítají jaderné hlavice a analyzují každý projev v Kremlu. Všichni se připravují na to, že studená válka bude trvat další desetiletí.
V té samé době sedí mladý francouzský demograf Emmanuel Todd nad zdánlivě nudnými tabulkami. Neanalyzuje počty tanků. Nedívá se na HDP (hrubý domácí produkt). Dívá se na kojeneckou úmrtnost a nenápadný, ale děsivý nárůst sebevražd mezi dospělými muži. Na základě těchto čísel přichází se šokujícím závěrem: SSSR (Svaz sovětských socialistických republik) se brzy zhroutí, protože ztratil svou vnitřní vitalitu. Vysmáli se mu. O dekádu později se impérium rozpadlo jako domeček z karet.
Dnes se historie opakuje. Ten samý varovný signál, který pohřbil sovětské impérium, dnes červeně bliká u států, které s oblibou dáváme zbytku světa za civilizační vzor.
Dokonalé kulisy, za kterými mizí život
Když se snažíme vysvětlit současnou krizi západního světa, většinou ukazujeme prstem na zjevné problémy. Inflace, drahé bydlení, politická polarizace. Jenže co když skutečná hrozba nepřichází z nedostatku, ale z naší vlastní dokonalosti?
Když se podíváte na supermoderní Jižní Koreu nebo naopak na klidnou a stabilní Uruguay, narazíte na fascinující paradox, který vědcům nedá spát:
- Státní aparát nekolabuje. Vše běží jako na drátkách.
- Školy učí a ekonomika funguje.Inovace rostou, obchody jsou plné.
- Instituce i zdravotnictví jsou na vysoké úrovni. Lidé se dožívají rekordního věku.
Přesto v těchto zdánlivě bezproblémových zemích raketově rostou počty sebevražd. Jižní Korea drží smutné prvenství mezi rozvinutými státy už roky, zatímco Uruguay čelí bezprecedentní epidemii duševních chorob navzdory tomu, že je „Švýcarskem Jižní Ameriky“. A ruku v ruce s tím jde další faktor: rodičovství se stává psychickou zátěží, kterou už lidé odmítají nést. Jihokorejská porodnost klesla na absolutní historické minimum, hluboko pod hranici udržitelnosti.
Tyto společnosti se nehroutí pod náporem zvenčí. Nejsou ve válce, nehladoví. Umírají na něco úplně jiného. Na neviditelný fenomén, který se začíná nenápadně plížit i Evropou. Navenek dokonalý systém potichu požírá sám sebe. Co přesně z prosperujících států vysává chuť do života?
Syndrom vybité baterie: Rozuzlení demografické záhady
Abychom tento paradox pochopili, musíme si vypůjčit analogii z našeho každodenního života. Představte si nejnovější model chytrého telefonu. Má ten nejlepší procesor, nerozbitné sklo, křišťálově čistý displej. Všechny aplikace v něm běží naprosto plynule. Ale má jednu drobnou vadu – jeho baterie je trvale na 1 %. Můžete mít ten nejdokonalejší hardware na světě, ale bez vnitřní energie je vám k ničemu.
Přesně to se děje moderním státům blahobytu. Vybudovali jsme dokonalý „hardware“ – infrastrukturu, právo, medicínu. Ztratili jsme ale „šťávu“. Sociologové pro tento stav oživují termín, který poprvé použil Émile Durkheim na přelomu 19. a 20. století: Anomie.
Anomie je stav společnosti, kdy přestávají platit staré normy, ale nové ještě nebyly vytvořeny. Jedinec se ocitá v izolaci, obklopen nekonečnými možnostmi volby, které ho však paralyzují a zbavují pocitu hlubšího smyslu.
Dnes tuto myšlenku rozvíjí jihokorejský filozof působící v Německu, Byung-Chul Han. Ve své slavné eseji o „Společnosti únavy“ vysvětluje bod zlomu. V minulosti byli lidé utlačováni zvenčí – diktátory, náboženstvím, přísnou morálkou. Dnes jsme svobodní. Zvenčí nás nic netlačí, a proto státní aparát nevykazuje známky vzpoury. Útlak jsme však internalizovali. Stali jsme se sami sobě otrokáři pod bičem neustálé seberealizace, výkonu a pozitivity.
Raketový růst sebevražd v zemích, jako je Korea, tak není voláním o pomoc v nefunkčním systému. Je to absolutní kapitulace jedince, který vyhořel ve snaze naplnit očekávání dokonalé společnosti.
Myší utopie a ztráta biologického pohonu
Tento psychologický tlak vysvětluje i záhadu klesající porodnosti. Běžně ji svádíme na drahou kávu, hypotéky a touhu po kariéře. Skutečnost je ale mrazivější: lidé podvědomě vyhodnocují prostředí jako příliš toxické pro přežití další generace, i když objektivně žijí v největším luxusu v dějinách.
Tento jev zlověstně připomíná slavný a kontroverzní experiment etologa Johna B. Calhouna z 60. let, známý jako Vesmír 25 (Universe 25). Calhoun vytvořil pro myši absolutní utopii. Měly neomezený přístup k potravě, žádné predátory, dokonalé klima a špičkovou veterinární péči. Zpočátku populace explodovala.
Ale jakmile prostor dosáhl určité sociální hustoty a komplexity, stalo se něco děsivého. Ačkoliv měly myši stále dostatek všeho fyzického, jejich společnost zkolabovala zevnitř. Samice přestaly mít zájem o páření a mláďata. Samci se stáhli do izolace, věnovali se jen obsedantnímu čištění vlastní srsti (Calhoun je nazval „The Beautiful Ones“ – Krásní) a ztratili schopnost sociální interakce. Byla to ztráta vůle k přežití rodu v podmínkách absolutního blahobytu.
Nejsme myši, naše společnost je nesrovnatelně složitější. Přesto paralela s dnešním odmítáním rodičovství z důvodu „psychické zátěže“ bije do očí.
Moderní blahobyt vytvořil společnost, která je extrémně náročná na lidskou psychiku. Vychovat dítě už neznamená jen „udržet ho naživu“, ale perfektně ho připravit na hyperkompetitivní svět. Tato obrovská zodpovědnost v kombinaci s pocitem izolace (anomie) funguje jako spolehlivá antikoncepce celé civilizace.
Emmanuel Todd měl v roce 1979 pravdu. Opravdový pád nezačíná na hranicích státu, ale v lidské mysli. Pokud chceme zachránit naši společenskou vitalitu, možná budeme muset přestat optimalizovat naše ekonomiky k dokonalosti a začít se ptát, jak v nich znovu probudit obyčejnou, nedokonalou lidskou radost ze života.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Doufám, že až příště pocítíte onen tlak na neustálý výkon a dokonalost, vzpomenete si na „myší utopii“ a dovolíte si být prostě jen obyčejně a nedokonale šťastní. Pokud vám tento vhled do světa společenské únavy a konce mýtů o blahobytu jako spáse pomohl uvidět hodnotu ve vlastní vnitřní energii, budu rád za vaši podporu. I symbolický finanční příspěvek mi pomůže dál sledovat tyto demografické studie a přinášet vám fakta, která nám vracejí smysl do každodenního života.
