PRK#1 - O čem se má mlčet aneb Čeští politici a Írán

Po delší době nás s Tomášem nějaká politická kauza opravdu zasáhla. Jedná se o kauzu, kdy známý youtuber Patrik Kořenář zveřejnil informace o probíhajících jednáních některých našich politických představitelů s Íránem.

Ve zkratce: čeští politici Kateřina Konečná, Filip Turek a Václav Klaus starší se setkali se zástupci íránského režimu. Tato setkání měla zahrnovat diskusi o vystoupení České republiky z NATO a EU. Mimo jiné Kateřina Konečná měla vyjednávat o zprostředkování nákupu Ruskem ukradeného obilí na Ukrajině. Debaty samozřejmě probíhali i o dalších tématech, která jsou v zájmu Íránu a Ruska. Kořenář také upozorňuje na petici požadující odtajnění zpravodajských informací souvisejících s touto kauzou. V reakci na jeho video zaslala Kateřina Konečná prostřednictvím svého advokáta Sergeje Zaripova předžalobní výzvu ke stažení videa a omluvě. Kořenář uvedl, že nevidí důvod ke stažení videa. S jeho názorem plně souhlasíme, protože to celé sebou nese řadu nevyjasněných otázek.

Podrobnější informace naleznete přímo na YouTubovém kanálu Patrika Kořenáře – „Spiknutí“, nebo na YouTubovém kanálu Luďka Staňka - „Události Luďka Staňka“. V tomto článku se chceme zamyslet nad širšími otázkami, které tato kauza otevírá. Jako například:

Proč zástupce politické strany, která hlasitě prezentuje vlastenecké zájmy českého lidu, která hlasitě bojuje za zastavení migrace do Evropy, která se hlasitě staví proti islamizaci Evropy, zároveň tají obsahy a existenci schůzek s islámským režimem? Islámským režimem, který financuje a podporuje islámský terorismus páchaný v Evropě. To je dle našeho názoru čistá schizofrenie.

Žádný ze zmíněných politických představitelů nepřišel s žádným objektivním vysvětlením, proč ke schůzkám došlo. A naopak dochází k útokům a veřejnému lynči proti lidem, kteří na tyto schůzky upozorňují.

Filip Turek se vyjádřil způsobem, že se jednalo o „zdvořilostní“ schůzku a spojil ji se svým členstvím v delegaci Evropského parlamentu pro vztahy s Íránem. Co se týče tohoto jeho tvrzení o jednáních za zájmy Evropy v Asii jménem Evropské komise, neexistují žádné veřejně dostupné důkazy, které by toto jeho tvrzení podporovaly. Navíc není běžné, aby jednotliví europoslanci jednali jménem Evropské komise bez jejího explicitního pověření.

O dalších kontaktech a o zákulisních jednáních mezi bývalým prezidentem Václavem Klausem nebo europoslankyní Kateřinou Konečnou také neexistují žádné veřejně dostupné informace. Dle našeho názoru je to zvláštní.

Generální otázka zní, proč se s tím daní politici tají? Jak může být důležitý pro íránské představitele náš bývalý prezident a předsedkyně minoritní mimoparlamentní strany? Co vede bývalého ministra zahraničí Zemanovy vlády Jana Kavana a jejich blízkého spolupracovníka a lobbistu Jaroslava Zbytka (známého svými vazbami na Rusko), aby schůzky s našimi politiky iniciovaly a organizovali? Jak je možné, že takto schopní a vlivní lidé říkají, že si na tak důležité schůzky nepamatují a pokládají to jako pádný argument k vysvětlení?

Jak je to tedy vlastně s naší bezpečností? Jak silné jsou naše instituce? A komu teda mají občané České republiky věřit? Politikům, kteří si nepamatují, o čem na těchto schůzkách jednali, anebo lidem, kteří na tyto schůzky upozorňují? A jak se potom lidé v České republice mají smířit s tím, že člověk, který má zastupovat naše hodnoty, jedná proti nim?

Případ o vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky ukazuje na to, že nám často nedochází důsledky dění kolem nás. Až do chvíle, dokud se skutečně něco nestane. Stejně jako člověk, který se vydá přes zamrzlý rybník, aniž by si připustil, že v místech, kudy chce projít, může být led příliš tenký.

Lidé jako Patrik Kořenář se přesně na takový tenký led pouštějí. A potvrzují to i slova, která zazněla jak v jeho videu, tak v rozhovoru s Luďkem Staňkem. Je však dobře, že takové lidi máme a mají odvahu takové věci dělat. Potřebujeme je víc, než si dokážeme připustit. A je smutné, jak někteří dokáží urážet a dehonestovat ty, kteří mají odvahu bránit pravdu, čest a spravedlnost. Je potřeba otevřít veřejnou diskusi – zvlášť v roce, kdy nás čekají volby do Poslanecké sněmovny.

S obavami sledujeme dění na Slovensku po posledních parlamentních volbách. Často slýcháme názory, že v Česku se podobný vývoj opakovat nemůže, protože naše instituce jsou silnější a demokracie je u nás stabilnější. Opravdu?

Instituce jsou tak silné a stabilní a brání demokracii, jako jsou lidé, kteří stojí v jejich čele. Možná si jen mažeme med kolem „huby“. Je naivní si myslet, že by informace tajných služeb mohly být zveřejněny. Logicky z důvodu zajištění bezpečnosti země a ochrany lidí, kteří tyto informace shromažďují.

Je však chvályhodné, že petice požadující odtajnění informací o íránské kauze vznikla, protože díky dostatečnému počtu nasbíraných podpisů se tím může zabývat Parlament České republiky prostřednictvím svého Petičního výboru.

Píšeme to však s lehkou ironií, protože v čele onoho Petičního výboru stojí v této chvíli člověk, na nějž bylo podáno trestní oznámení na základě předvolební kampaně na Václavském náměstí za údajné podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo omezování jejich práv a svobod podle § 356 trestního zákoníku. Předseda parlamentní opoziční strany, která chce zasednout v příští vládě. Mluvíme o Tomiu Okamurovi, předsedovi SPD.

Navíc jeho blízcí spolupracovníci, zejména pánové Radim Fialova a Jaroslav Foldyna, se nebrání mluvit o Rusku takřka v superlativech a dle analýzy neziskové organizace Evropských hodnot byli tito pánové identifikováni jako politici, kteří nejvíce napomáhají šíření ruského vlivu v České republice.

Je na místě pokládat si takové otázky typu: Bylo vhodné vůbec takové trestní oznámení podávat? Neovlivní to negativně výsledky voleb? Nestačilo „pouze“ slovní odsouzení? Nestačilo.

Když se pohybujeme za hranicí zákona, nestačí pouze slova. A debata o politickém vlivu je v tomto případě lichá. Měli bychom ocenit, že vůbec k takové iniciativě došlo, a že Parlament vydal poslance Tomia Okamuru k trestnímu stíhání. A je to dobře i pro samotného Tomia Okamuru, neboť se tak může před soudem očistit a jenom to posílí demokracii v naší zemi. Nebo snad ne?

Naše společnost a demokracie u nás je nemocná. Stojí ještě vůbec většina našich občanů o demokracii? Neukazují politické průzkumy opak? Copak se hodláme smířit s tím, že by vítězila ta část společnosti, která se ztotožňuje s xenofobními, homofobními nebo rasistickými výroky? Nebo toužíme po tom, aby nám vládla mentalita, která považuje dodržování zákonů za slabost? Chceme dovolit politikům, aby si mohli dělat cokoliv si zamanou?

Nejsme fanoušci politiky posledních čtyř let. Dlouhodobě říkáme, že nemáme koho volit. Naopak vidíme to, že si vybíráme na straně první mezi komunisty, nacionalisty a populisty a mezi neschopnými a slabými liberálními politiky na straně druhé. Lidé jako jsme my nemají většinové ani populární požadavky. I když je nám předem jasné, jaké nálepky za názory v takovém článku dostaneme. Věříme však, že důležitější než nálepky, jsou způsoby, jakými si klademe otázky – a jestli dokážeme přemýšlet o odpovědích.

Na závěr sedí citát Karla Kryla: „Politici se nemilují, politici se kontrolují. Jakmile se začnou milovat, je třeba je vyměnit.“