PRK#9 - Ujel nám vlak aneb Český med kolem pusy a realita moderního fotbalu

Jako fanoušek českého fotbalu už roky sleduju, jak se naše reprezentace i liga motají v začarovaném kruhu. Jednou za čas zazáří talent z klubu, který postoupí daleko v jarní části evropského poháru, ale většinou to skončí zraněním, hostováním, a po pár sezónách je hráč zpátky doma – přestože je stále v ideálním věku. Většina přestupů působí spíš jako hurá akce než jako výsledek systémové práce. A přitom se stačí podívat na země, které nejsou ani bohatší, ani lidnatější než my.

Třeba Dánsko nebo Švédsko. Jejich ligy? Žádné terno. UEFA koeficient? Často i nižší než náš. Ale výsledek? Jejich hráči pravidelně nastupují v Bundeslize, Premier League nebo Serie A. A hlavně: jejich národní týmy dávají smysl. V Dánsku hrají Eriksen, Nørgaard, Damsgaard. Ve Švédsku Isak, Elanga, Ayari, Lindelöf. A u nás? Pořád řešíme, kdo vůbec může obléknout národní dres. Na rozdíl od jiných reprezentací, které se obejdou bez domácí ligy, my na ni spoléháme jako na hlavní zdroj.

Reprezentace, které pravidelně hrají na velkých turnajích, čerpají z hráčů působících v top ligách. Švýcaři? Kobel, Xhaka, Embolo. Řekové? Vlachodimos, Tsimikas, Pavlidis. Poláci? Bednarek, Kiwior, Zielinski. A Rakušané mají v Bundeslize pomalu vlastní divizi. Norové? Haaland, Ødegaard – a vedle nich další, kteří budí respekt. Tedy – jak kdy a jak na koho. Samozřejmě je potřeba zmínit, že ne každá evropská země má ve své generaci štěstí na trenéra, který dokáže talent a kvalitu proměnit v chemii a touhu vítězit.

Česká reprezentace byla naposledy na mistrovství světa v roce 2006. Poslední medaile? Bronz z Eura 2004. Dnes? Kovář, který asi skončí v Leverkusenu. Coufal končí ve West Hamu. Krejčí hraje v Gironě, ale ta je pouze stínem své loňské fantastické sezóny. Souček možná změní klub, Král je v Espanyolu, Sadílek se vrací domů, Černý se z úspěšného hostování v Rangers vrací do Wolfsburgu, kde se nejspíš neprosadí. V útoku? Často zraněný Schick a pořád mladý Hložek. Naděje? Možná Kinský ve Spurs. Další hráči jako Jurásek nebo Hranáč působí v Hoffenheimu, Čvančara v Gladbachu. Ale rozdíl oproti roku 2006 je propastný – tehdy jsme měli hráče v Chelsea, Ajaxu, AC Milán, Juventusu, PSG nebo Monaku. Dnes? Hráče z české ligy, často jako jedinou možnost. A přitom víme, že mnohdy v našich předních klubech zastávají klíčovou roli cizinci.

Na MS 2022 hrály země jako Wales, Polsko, Dánsko, Srbsko, Švýcarsko. Tedy země, se kterými si můžeme zahrát potencionální baráž o MS 2026. Anebo snad věříme, že do ní pošleme Chorvatsko s Gvardiolem, Modrićem, Stanišićem? Pokud ano, držím palce – upřímně. Ale když to nevyjde, tak kroťme své emoce v diskuzích a nedivme se tomu, jak jsme mohli prohrát s nějakým Norskem, když některý fanoušek název „FK Bodø/Glimt“ uslyší poprvé. Ano, Sparta, Slavia i Plzeň zvedají náš koeficient. Ale především díky cizincům. Ne kvůli dvacetiletým českým talentům s cenovkou 20 milionů eur. A už vůbec ne kvůli teenagerům.

Dalším problémem je fanouškovská a klubová kultura. Rivalita mezi kluby je natolik vyhrocená, že se fanoušci nedokážou sjednotit ani při reprezentačních zápasech. Fanoušci Sparty přejí pád Součkovi s Coufalem, protože hráli za Slavii. Slávisté naopak posílají nenávistné vzkazy Krejčímu z Girony, protože je „rudý“. Výsledkem je, že hráči často působí, jako by reprezentovali jen polovinu národa.

Smutné však je, že tahle atmosféra nevychází jen od fanoušků samotných. Často ji přiživují i média, která vědomě volí tón a nadpisy tak, aby vzbudily rozruch. Nejde už o objektivitu nebo racionální uvažování – hlavní je, aby článek vyvolal silné emoce a pod ním vznikla diskuze plná hádek a urážek. Hráč je vedlejší. Důležité je kliknutí a bouře v komentářích.

Zajímavý je především kontrast mezi výkonností reprezentace a ligy. V celosvětovém žebříčku všech národních týmů jsme aktuálně na 39. místě – za námi sice zůstávají země jako Řecko, Skotsko, Rumunsko, Slovensko nebo Irsko, ale před námi jsou Norsko, Polsko a další evropské země, které jsme dříve považovali za srovnatelné, nebo dokonce slabší a v článku je zmiňuji

Paradoxem je, že mezi fotbalovými ligami si vedeme naopak velmi dobře. Patří nám 10. místo v evropském žebříčku UEFA. Turecko nás sice těsně přeskočilo a sebralo nám 9. pozici pro příští sezónu, ale i tak jsme před mnoha zeměmi, které mají silnější reprezentace – před námi už jsou jen Belgie, Portugalsko, Holandsko a pětice elitních lig. A přestože turecké kluby mají nesrovnatelně vyšší rozpočty a mohou si dovolit hostování hráčů kalibru Osimhena nebo zaplatit trenéra jako je José Mourinho, naše kluby s nimi stále drží krok.

Za námi zůstávají ligy z Řecka, Norska, Polska, Dánska, Rakouska, Švýcarska, Skotska i Švédska. Chorvatsko a Srbsko se v žebříčku lig TOP20 už opouštějí. A přesto právě zejména Chorvaté vychovávají mladé hráče, kteří se prosazují v Evropě a posilují jejich národní tým.

Proč tedy u nás výkony reprezentace neodpovídají úspěchu klubů? Jedním z ukazatelů může být složení žebříčku nejdražších hráčů samotné ligy. Mezi deseti nejdražšími hráči české nejvyšší soutěže jsou pouze dva Češi – ve věku 22 a 24 let Vitík a Šulc. Zbytek tvoří buď cizinci, nebo starší hráči. Naproti tomu v chorvatské lize jsou na prvních třech místech žebříčku nejhodnotnějších hráčů domácí mladíci ve věku 22 až 24 let. První z nich, Martin Baturina, už přesahuje hodnotu 20 milionů eur. Navíc top desítku doplňují další hráči ve věku 21 a dokonce 19 let. Přitom například Dynamo Záhřeb má celkově nižší odhadovanou tržní hodnotu kádru než pražská Slavia. Jenže rozdíl je jinde – třeba v tom, že sedmnáctiletý Bruno Durdov v Chorvatsku za Hajduk Split odehrál třikrát více minut než Jiří Panoš ve Viktorii Plzeň.

Dnešní fotbal je o rychlosti, technice, fyzičce, herní inteligenci a odolnosti. Krajní obránci jsou křídelní tahouni útoku, stopeři rozehrávají jako záložníci pasy na nohu do běhu i na desítky metrů. Hraje se na jeden dotek, pod tlakem, v rychlosti na samotné hranici hřiště. Hráč musí zvládnout 3 zápasy za týden na 100 %. Ne aby se po poločase zadýchával nebo aby za vedoucího stavu vypouštěl souboje. A právě tohle naši ligu a hráče sráží a odráží skauty ze špičkových klubů.

Jiné ligy nemají vyšší rozpočty, ale odvahu. Nasazují mladé, i v pohárech. Dávají jim prostor, důvěru, zkušenosti. Nečekají, až bude hráči 24. Vědí, že se může prodat v 19 nebo v 18, když začne už v 16 nebo v 17 letech hrát pravidelně. A to nejen pro peníze, ale i pro reprezentaci. U nás? Všichni se bojí. Trenér o výsledek, klub o pozici, hráč o reputaci. A tak radši zůstane doma, než aby to zkusil. Pak je jediná naděje, aby rodiče samotní vozili své ratolesti přes hranice nebo se odstěhovali. Protože u nás je největší jazykovou výbavou čeština a největší mentální výbavou: „Já to možná zkusím.“

Zásadní rozdíl je v práci s mládeží. Ve Švédsku a Dánsku se v akademiích neučí jen fotbal, ale i samostatnost, jazyk, odpovědnost. U nás? RFA je sice krok správným směrem, ale kvalita je rozdrobená, nevyrovnaná, bez skutečné kontroly nebo výstupu. Některé akademie fungují, jiné jen berou peníze a plní tabulky.

A co trenéři? Místo moderního vedení často slyšíme věty typu „uvidíme, zkusíme, snad to klapne“. Ne: „jdeme vyhrát“, „jdeme ukázat kvalitu“. Rozdíl mezi českým a norským mladíkem často není v talentu, ale v tom, že ten norský umí anglicky, ví, co chce, umí se prodat, vyjednávat. A nebojí se mluvit.

Je jednodušší prohlásit, že mladí kluci nemají talent, což v případě veřejných prohlášení má bolestivé důsledky na motivaci a morálku mladých hráčů. Hráči jako Karabec nebo Jurásek jsou spíš výjimkou než příklad potvrzující pravidlo. Když se pak podíváme na evropské poháry, vidíme, že jiné týmy se nebojí nasadit mladého hráče klidně na celých 90 minut. A často sledujeme jeho dravost, motivaci a chuť hrát jeden na jednoho – nebo dokonce rozhodnout zápas. Není výjimkou, že takový hráč zahrává standardní situace, nebo se postaví k penaltě. Ne proto, že by byl hvězda, ale proto, že dostal důvěru. Nejde o to, aby nic nepokazil. Jde o to, aby sbíral zkušenosti, které ho posunou dál – do zahraničí a později i do reprezentace.

Chorvati, Švédi, Dánové vědí, že prodat hráče v 19 letech do Ajaxu je úspěch. My máme za „mladého“ hráče i pětadvacetiletého. Hráč odchází, až když je pozdě – a končí v Turecku. Zahraniční svazy často řeší mládež, metodiku, trenéry, podmínky. FAČR řeší funkce, valné hromady a boje o moc. Ne metodiku, databázi talentů, motivaci klubů, vývoj trenérů. Přehledné statistiky nabízí víc herní simulace než domácí prostředí.

A tak co s tím? Někdo řekne: „Jsme malý národ, nemůžeme být špička.“ Nesmysl. Chorvatsko má 4 miliony obyvatel a hraje důležitou a nevyzpytatelnou roli ve vyřazovacích fázích turnajů. Nejde o počet lidí. Jde o to, co s nimi uděláme.

Pravda je, že vlak už dávno ujel. A pokud nezačneme makat odspodu – v akademiích, v myšlení, v systému – budeme si dál jen nostalgicky připomínat Nedvěda, Rosického nebo Baroše. Nový Schick se možná objeví. Ale úspěchy reprezentace budou dál jen výjimkou. Potřebujeme trenéry, kteří se nebojí. Vedení klubů, které plánuje na roky, ne na kola. A svaz, který bude mít vizi, ne funkce. Fotbal jede dál. A my? Zatím jen stojíme na nádraží. A divíme se, kam všichni zmizeli.