PRK#6 - Levice, pravice a podkova mezi nimi: Je to celé nesmysl?

Slyšeli jste někdy, že si krajní pravice a krajní levice jsou vlastně podobné? Teorie podkovy tuto myšlenku posouvá ještě dál. Pojďme se na ni podívat blíže.

Zjednodušeně si politické spektrum představujeme jako přímku – na jednom konci stojí krajní levice, na druhém krajní pravice. Teorie podkovy však tvrdí, že tyto ideologické směry mají k sobě blíž, než by se zdálo – podobně jako konce skutečné podkovy, které se zakřivením opět přibližují k sobě.

Tato teorie je připisována francouzskému filozofovi Jeanu-Pierru Fayeovi, který se jí věnoval ve své knize Théorie du récit: Introduction aux langages totalitaires z roku 1972. Faye se zde zabýval tím, jak jazyk a ideologie formují politické příběhy a jak se v nich mohou spojovat rysy totalitních systémů.

Podle něj jsou ideologie zakořeněny ve filozofii totalitarismu. Ve svém rozboru se odkazoval mimo jiné na Friedricha Nietzscheho, Adolfa Hitlera, Karla Marxe i Josifa Stalina.

Faye se v knize vrací k německé politické scéně roku 1932 a tvrdí, že komunisté (KPD) i nacisté (NSDAP), přestože stáli na opačných pólech spektra, vykazovali v některých ohledech podobné rysy – silný vůdcovský kult, populismus, odpor k liberalismu a parlamentní demokracii. V některých parlamentních hlasováních dokonce postupovali shodně, například při snaze oslabit nebo svrhnout sociálně demokratickou vládu (SPD). Tím podle Fayeho „se jejich konce podkovy symbolicky dotýkaly“.

Zajímavé je, že samotná myšlenka „setkání extrémů“ se objevuje už dávno před vznikem teorie. V roce 1854 americký cestovatel a spisovatel Bayard Taylor ve své knize The Lands of the Saracen popisuje debatu mezi francouzským monarchistou a socialistou, které potkal v Bejrútu. Překvapen jejich společnou nenávistí k Anglii poznamenává:
„Voilà, comme les extrêmes se rencontrent!“ („Vidíte, jak se extrémy setkávají!“)

Ačkoli teorie podkovy čelí silné kritice z akademického prostředí, některé události z posledních let ji znovu vynesly na světlo. Ve výjimečných situacích se totiž může zdát, že krajní pravice a krajní levice skutečně nacházejí společný jazyk – nebo alespoň společného nepřítele. Následující příklady ukazují, proč se o této teorii stále diskutuje.

Rakousko a Německo (2008): Politolog Josef Joffe upozornil, že populistické strany na obou stranách spektra bodovaly s podobným poselstvím – izolacionismem, protekcionismem a požadavky na přerozdělování. V Německu to byla levicová Die Linke, v Rakousku pak pravicové strany, které ve volbách získaly téměř 30 %. Joffe to shrnul slovy: „Když se železo ohne dozadu, oba extrémy se téměř dotýkají.“

Ukrajina a Západ (2018–2022): Politolog Kyrylo Tkačenko popsal jev, kdy se krajní pravice a levice na Ukrajině přibližují ve sdíleném odporu k liberalismu. Nazval to „červeno-hnědou aliancí“. Podobné překrytí se objevilo i v USA, kde některé levicové i pravicové skupiny podpořily ruskou invazi na Ukrajinu – často ve jménu odporu vůči „západnímu imperialismu“ nebo „elitám“.

Velká Británie (2024): Krajně pravicový politik a bývalý vůdce BNP Nick Griffin veřejně podpořil levicového George Gallowaye z Dělnické strany Británie. Vyzval voliče, aby „vztyčili dva prsty nad prohnilou politickou elitou a jejími kumpány z médií falešných zpráv“. Britský magazín The Spectator to popsal jako dokonalý příklad teorie podkovy v praxi.

Ačkoli je teorie podkovy oblíbená mezi komentátory a politiky, v akademickém prostředí se těší jen malé podpoře. Většina výzkumů z posledních let dochází k závěru, že krajní pravice a krajní levice si ve skutečnosti nejsou podobné – alespoň ne, co se týče hodnot, sociálního zázemí nebo motivací voličů.

Například studie z Francie ukázala, že voliči komunistického a krajně pravicového kandidáta v prezidentských volbách 2007 měli zcela rozdílné profily.

Voliči krajně levicového kandidáta Oliviera Besancenota a krajně pravicového Jeana-Marie Le Pena v prezidentských volbách 2007 měli zcela rozdílné profily. Lišili se věkem, vzděláním, postojem k migraci i hodnotami – zatímco levice přitahovala mladší, vzdělanější a otevřenější voliče z měst, pravice bodovala u starších, méně vzdělaných a sociálně frustrovaných voličů z menších měst a venkova. Vzájemná podobnost byla jen zdánlivá – ve skutečnosti šlo o ideologicky zcela odlišné skupiny.

Další výzkumy naznačují, že neexistuje žádný univerzální „typ extremisty“, který by měl blízko ke všem extrémním ideologiím. Spíše naopak – hodnoty a přesvědčení levicových a pravicových radikálů se výrazně liší. To platí i u citlivých témat, jako je antisemitismus – výzkumy ukazují, že krajní pravice k němu inklinuje výrazně více než krajní levice.

Například studie z roku 2022 analyzující postoje v západní Evropě zjistila, že souhlas s antisemitskými výroky je nejnižší u krajní levice a nejvyšší u krajní pravice. Například tvrzení „Židé mají příliš velký vliv v politice“ podporovalo jen minimum levicových respondentů, zatímco souhlas na krajní pravici byl několikanásobně vyšší. Výzkum tak přímo odporuje myšlence, že antisemitismus je rovnoměrně rozložen na obou koncích spektra. Podle autorů jde spíše o pravicový fenomén, který s levicí sdílí jen rétoriku „proti elitám“, ale s naprosto odlišným cílem.

Někteří akademici jdou ještě dál. Politolog Simon Choat tvrdí, že teorie podkovy je zjednodušující a ideologicky zaujatá – často slouží k diskreditaci levice, zatímco pravici spíše legitimizuje. Podle něj je mylné tvrdit, že když obě strany kritizují globalizaci, znamená to, že jsou si podobné – krajní levice se staví proti globalizaci z důvodů sociální spravedlnosti a solidarity, zatímco krajní pravice v ní vidí ohrožení národní identity a kulturní čistoty.

Choat navíc připomíná, že v historii nebyli fašisté k moci přivedeni levicí, ale spíše centristy, kteří se více obávali socialismu než krajní pravice. V meziválečné Evropě to byli často liberální nebo konzervativní politici, kdo otevřel dveře fašistickým režimům – například v Itálii, kde král Victor Emmanuel III. jmenoval Mussoliniho premiérem, nebo v Německu, kde prezident Hindenburg pověřil Hitlera sestavením vlády.

Podle kritiků se tak teorie podkovy často používá jako nástroj „štvanice na rudé“, zatímco skutečný historický kontext a asymetrie mezi levicí a pravicí jsou ignorovány. Levici pak stačí označit za „extrémní“ a automaticky ji přiřadit do stejné kategorie jako autoritářskou pravici – bez ohledu na hodnoty, cíle či metody.

Podobně už Lev Trockij v roce 1938 varoval před tím, abychom srovnávali politické ideologie jen podle jejich stylu nebo vnějších projevů. V eseji Jejich a naše morálka, kterou napsal v exilu, reagoval na pokusy přirovnávat bolševismus k fašismu – ať už ze strany pravice, nebo liberálů.

Trockij připomíná, že dvě armády mohou používat stejné zbraně – ale bojují za odlišné cíle. A právě v tom je podle něj zásadní rozdíl, který zjednodušující teorie, jako je podkova, často ignorují. Argumentuje, že forma a prostředky mohou být v určitých konfliktech podobné, ale je nutné vždy zkoumat jejich třídní základ, ideové kořeny a historickou roli.

Pro fašismus i komunismus může být typická silná strana, disciplína nebo odpor k liberální demokracii – ale jeden bojuje za zachování privilegovaného řádu, druhý za jeho revoluční překonání. Kdo je hodnotí pouze podle autoritářského stylu, podle Trockého ignoruje skutečnou povahu politického střetu.

Teorie podkovy může na první pohled působit lákavě – nabízí jednoduché vysvětlení složité reality. Ale jak ukazují výzkumy, historické souvislosti i současné příklady, tato metafora spíš zjednodušuje, než aby objasňovala. Politické extrémy mohou sdílet některé rysy, ale jejich hodnoty, cíle a motivace bývají zásadně odlišné. Pokud chceme rozumět současnému světu, měli bychom se vyhnout zkratkám, které více zamlžují, než vysvětlují.

Možná se extrémy opravdu občas setkají. Ale pokud ano, pak spíš jako náhodní cestující na nádraží – ne jako souputníci na jedné trati. A zatímco jedni chtějí koleje rozebrat, druzí by po nich nejradši jezdili tankem.

Je tedy teorie podkovy jen pohodlným narativem pro ty, kteří se bojí přijmout, že ne všechny radikální postoje jsou stejné? Nebo v ní přece jen něco je? Nechám na vás, čtenářích – svůj názor můžete napsat v komentářích.