PRK#8 - Bytová krize není jen o penězích, je to i zrcadlo nás samotných

Jako někdo, kdo se narodil a většinu života strávil v Ústí nad Labem, jsem měl možnost vidět bydlení z různých stran. Pracoval jsem jako realitní makléř, ale i jako běžný zaměstnanec. Setkával jsem se s lidmi různých vrstev – od těch bohatších až po ty, kteří žili v nižších patrech společnosti. A čím víc jsem viděl, tím víc jsem pochopil, že řešení bytové krize není jednoduché. A už vůbec ne rychlé.

Téma bydlení je vděčné. Skvěle se s ním pracuje v kampaních – slibují se miliardy na výstavbu, zrychlená povolení, levnější hypotéky. Ale realita je složitější. Mnohé problémy nejdou vyřešit jen legislativně nebo ekonomicky. Jsou zakořeněné hlouběji – v našich hodnotách, postojích, v morálce celé společnosti.

Obchod s chudobou je často spojován s lidmi, kteří žijí ze sociálních dávek. Ale skutečnost je složitější. Setkal jsem se s mladým člověkem, který měl život před sebou. Měl perspektivu a vzdělání, vizi jednou mít dobrou práci a plán - koupit byt a pronajímat ho. Když jsem ho varoval, že nájemník může přestat platit nebo byt zničit, odpověděl:
„Udělám to jako můj táta. Pronajmu ho „nepřizpůsobivým“. Peníze budu mít od státu jisté. Co s bytem bude, mě nezajímá. A s lokalitou? Tam přece já bydlet nebudu.“

Tady už nejde pouze o „nepřizpůsobivé“. Jde také o nás. O ty, kteří se považují za „normální“, „úspěšné“ a „spořádané“ nehledět na následky, nechávat za sebou spoušť a zneužívat systému. A pokud se objeví někdo, kdo nás za takové jednání hodlá kritizovat, čelí posměšku, protože morální a etické smýšlení je zrcadlem slabosti.

Znal jsem člověka, který měl nadprůměrný příjem, ženu a dítě. A přesto opakovaně neplatil nájem a energie. Ne proto, že by nemohl – ale proto, že nechtěl. Když byl vystěhován, udělal to znovu. Nešlo o nouzi. Šlo o životní styl. Protože když potřeboval, našel si dokonce lépe placenou práci.

Tohle je tenký led. Ale pokud budeme problém chudoby a bydlení vnímat jen přes optiku billboardů a populistických hesel, nikdy se nikam neposuneme. Zejména proto, že se zdaleka tento problém netýká pouze lidí, kteří mají jinou barvu pleti nebo jsou z ciziny.

Často slyšíme, že ti „chytřejší“ se vzdělávají, podnikají, hledají příležitosti. A je to pravda. Ale i ten, kdo nepracuje a nechává se živit státem, jen využívá možnosti, které mu systém nabízí. Plní si svůj „sen“, byť jiným způsobem. Záleží na nás, co chceme jako společnost podporovat. Zda se rozhodneme tak, že větší inteligence a lepší životní úroveň nás opravňuje k nadřazenosti, nebo zda si uvědomíme, že s mocí přichází zároveň i velká zodpovědnost.

Potkal jsem člověka, který chtěl stavět parkovací domy. Město ale chtělo, aby je i provozoval. Nešlo mu o správu, chtěl jen stavět. Správa by byla pro něj jen práce navíc. I další finanční zátěž. Ztratil motivaci, vyhořel a vrátil se do běžného pracovního života. Když jsem ho viděl naposledy, pracoval v montérkách. Jeho příběh není výjimkou. Je to důkaz, že stát často hází klacky pod nohy i těm, kteří by chtěli pomoci.

Na sídlišti se potkáváme všichni. Ti, co auta mají a potřebují je – a ti, kteří je nemají a nechtějí je. Jeden chce parkování, druhý zeleň. Jeden říká: „Musím jezdit za prací do jiného města a mám děti.“ Druhý odpoví: „Tak si najdi jinou práci nebo se odstěhuj. Děti sis neměl pořizovat.“

Slyšel jsem to osobně. Jakákoliv racionalita v tu chvíli neexistovala. Copak s těmito postoji něco zlepšíme? Nebo to za nás zlepší stát? Nedá se stavět společné bydlení, když společnost není schopna se domluvit ani na tom, jestli na trávníku má stát auto, nebo lavička.

Jako makléř jsem viděl, jak movití lidé z Prahy nakupovali byty v Ústí. Za cenu dvou pražských bytů mohli mít pět nebo víc bytů v okrajových částech Ústí. Návratnost? Deset let. V Praze? Třeba dvacet.

Tohle samozřejmě přináší spekulace, tlak na ceny, a zároveň riziko, že se některé části města změní k nepoznání. A pak už se nikdo neptá na komunitu. Hlavně že to „vyšlo na čísla“.

Mnoho realitních makléřů, které jsem poznal, mělo finanční gramotnost, která sahala maximálně do výše jejich provize. Nezajímalo je, že byt může být dlouho neobydlený. Nutné investice do bytu od majitele? Důležitější bylo zmínit občanskou vybavenost. Opravy, které dřív nebo později budou nutné a budou stát peníze? Proč? Rekonstruovaný byt přece vydrží. Klient věřil, protože „realitka ví“. A pak to dopadlo, jako v případě majitele našeho bytu, ve kterém aktuálně bydlím – tři měsíce prázdný, hned první týdny problémy, výměna baterií, opravy WC a umyvadla. A zisk? V mínusu o půlroční nájem.

Existují féroví pronajímatelé. Poznal jsem jich dost. Dá se s nimi domluvit, drží slovo, váží si stabilních nájemníků. Ale taky znám případ, kdy nový majitel po koupi okamžitě otočil – z milého pána se stal vyděrač a chtěl přes RK sankciovat prodávající za to, že nemůže svůj nový byt pronajímat a přichází o zisk. Zkušenosti nájemníků jsou velmi rozdílné. Ale jeden vzorec je stálý: dobré bydlení si musíme odpracovat. A hledání takového bydlení trvá i měsíce.

Zároveň bych rád upozornil na další zásadní problém – a tím je celková ekonomická situace obyvatel. Ano, bydlení je drahé. Ať už jde o pořizovací cenu nemovitosti, nebo o výši nájmů. Jenže problém nevyřešíme tím, že se pokusíme „zlevnit bydlení“. Žijeme v zemi, kde jsou dlouhodobě nízké mzdy, ale náklady na život rostou. Mnoho lidí musí za adekvátním příjmem dojíždět do Prahy nebo jiných velkých měst a měsíčně utratí za dojíždění tisíce korun.

Paradoxně se mi stalo, že práce, kterou jsem vykonával v Ústí, byla v Praze ohodnocena prakticky stejně – jen s tím rozdílem, že v Praze bych si vydělal „čistě“ to, co jsem měl doma i s přesčasy. Reálný rozdíl tedy nulový. A zatímco třeba pohonné hmoty nejsou v porovnání se zahraničím až tak drahé, jiné položky rostou dramaticky – například potraviny. V posledních letech zdražily skokově. Sám jsem se naučil nakupovat v malých večerkách, protože mnohé položky jsou tam až trojnásobně levnější než ve velkých řetězcích. V případě akce „pouze“ dvojnásobně. A co víc – kvalita často neodpovídá ceně. Jídlo se kazí rychle, a než ho člověk stihne spotřebovat.

Žijeme v zemi, kde jsou služby často nekvalitní, práce podhodnocená a vyšší vzdělání nebo funkce ještě automaticky neznamenají lepší životní úroveň. Až když jsem začal pracovat v Německu, uvědomil jsem si ten rozdíl. Někteří kolegové tam jezdí do práce na kole i v zimě – a běžně urazí až 20 kilometrů, a to i v náročném terénu. A i když jsou města rozkopaná víc než v Česku, nikde nenajdete neoznačenou, rozfrézovanou silnici, která by hrozila poškozením auta. V naší firmě se investuje do údržby obrovské množství prostředků. A navíc – za dva roky se mi zvedla hodinová mzda o 100 korun. A dokonce ani neplatí to, že by bydlení bylo dražší jak u nás. I když si i Německo prochází velmi podobnými problémy, jako řešíme my tímto článkem. To nejsou sliby z billboardu, ale konkrétní zkušenost.

Můžeme snížit byrokracii, nasypat miliardy do výstavby, zrychlit povolování staveb. Ale pokud nezměníme naše postoje a hodnoty, nic se nezmění. Nemůžeme čekat, že stát vyřeší to, co si jako společnost nechceme přiznat.

Bytovou krizi neprohrává stát. Neprohrávají ji ani jen chudí nebo mladí. Prohráváme ji všichni – jako společnost, která ztratila smysl pro rovnováhu, solidaritu a zdravý rozum.

Často slýcháme, že nemovitosti jsou drahé a že mladí lidé na ně nemají šanci dosáhnout. Počítáme, kolik platů stojí byt a jak těžké je získat hypotéku. Jenže když ceny nemovitostí opět vzrostou, najednou začneme o předchozím období mluvit jako o ztracené příležitosti. „Tehdy to bylo levnější, měli jsme nemovitost koupit.“ A mám silné podezření, že až se situace znovu změní, budeme i na současnost vzpomínat se stejnou lítostí.

Proto považuji za důležité říct jedno: skutečný problém neleží jen v samotných cenách nemovitostí. Je hlubší a širší. A bez toho, aniž bychom si to přiznali, se nikam neposuneme.