PRK#13 – Emisní povolenky (1/3): Co to je a proč se o nich mluví?

Blíží se nám opět nejdůležitější volby v ČR – volby do Poslanecké sněmovny. A jedním z nejžhavějších témat jsou emisní povolenky. Jenže… víme vůbec, co to jsou emisní povolenky? Zkusme se na to podívat.

Jestli mi dovolíte lehkou poznámku autora: Upřímně, nikdy jsem tomu moc nerozuměl, ani jsem se o to dlouho nezajímal. Od covidu sice sleduji politické dění aktivně, ale do pomyslného zálivu témat, jako jsou emisní povolenky, moje loď pluje jen málokdy.

Já nechci psát clickbaitová témata a vyvolávat hádky pod články, radši se zaměřím na téma, které nemusí předat něco jen čtenářům, ale které může poučit i mne samotného. Protože informovanost považuji před volbami za vůbec nejdůležitější – a bohužel není snadné k ní dospět.

Pokud si na internetu zkusíme dohledat informace toto téma, můžeme toho najít spoustu, ale mnohdy to působí jako luštění křížovky. Místo toho, abychom našli odpovědi, naopak z informací plynou jen další otazníky.

Nabízí se nám pojmy jako povolenky, klimatické kredity, registr členských států. Dozvíme se třeba, že společnosti musí zpětně odevzdat povolenku za každou tunu CO₂. Ale co to vůbec znamená?

Pro obyčejného občana, který živí rodinu, to často nic neříká. Většinu z nás spíš zajímá, kolik budeme platit za benzín, naftu, elektřinu nebo plyn. Takže – pojďme to zkusit vysvětlit jednoduše.

Klimatický kredit je emisní povolenka. Představme si ji jako lístek, který firmě dovoluje vypustit určité množství oxidu uhličitého do ovzduší.

Evropská unie má digitální systém – tzv. registr emisí. Každá firma má v tomto registru svůj účet (podobně jako v bance), kam stát každoročně přidělí určité množství povolenek.

Například: pokud má firma přiděleno 100 000 povolenek, pak smí v daném roce vypustit 100 000 tun CO₂. Pokud vypustí 500 000 tun, musí odevzdat 500 000 povolenek.

A teď pozor: cena jedné povolenky v posledním roce kolísala mezi 60 až 90 eury. To znamená, že pokud firma musí dokoupit 150 000 povolenek, může ji to stát desítky milionů eur ročně – čili stovky milionů korun.

Firmy mají povinnost odevzdat správný počet povolenek vždy do 30. dubna za předešlý rok. Pokud to neudělají, dostanou pokutu 100 eur za každou chybějící tunu a stejně musí povolenky dodat v následujícím roce.

Cílem je tzv. klimatická neutralita do roku 2050 – tedy stav, kdy Evropa nebude vypouštět žádné „čisté“ emise. Nebo alespoň jen tolik, kolik dokážou zachytit, například lesy či naše technologie.

Abychom toho dosáhli, musíme oproti roku 1990 snížit emise o 55 % už do roku 2030. To znamená masivní přechod na obnovitelné zdroje, elektromobilitu, změny v průmyslu i životním stylu.

Odpor je samozřejmě přirozený – ať už od firem, politiků nebo veřejnosti. Lidé se bojí růstu cen, ztráty pracovních míst nebo neznámých změn. Právě proto je důležité vědět, jak systém funguje.

Povolenky existují od roku 2005. Dnes jsme ve čtvrté fázi systému. Evropská komise každoročně stanovuje celkový strop emisí, který se snižuje o cca 4–5 % ročně.

Povolenky se rozdělují:

Státy dostávají přidělený počet povolenek, ale konkrétní příděly pro firmy počítají národní úřady na základě údajů o výrobě a spotřebě. To znamená, že každá továrna má individuální výpočet.

Řekněme, že hutní podnik vypustí 500 000 tun emisí. Z toho má:

Při ceně 72 eur za tunu to znamená náklad přes 10 milionů eur (asi čtvrt miliardy Kč).

Kde na to firma vezme?

Cena není pevně daná. Určuje ji trh – jako na burze. Ovlivňuje ji:

Logicky síla ekonomiky nebo krize jako byl covid a následná energetická krize, to jsou velmi zásadní faktory pro vývoj cen.

Nemohou. Aukce probíhají průběžně a systém má tzv. MSR – rezervní mechanismus, který může povolenky stáhnout z trhu, nebo naopak uvolnit, když je jich málo.

Pokuta za neodevzdání povolenek je pevně stanovena směrnicí EU – 100 eur za tunu a každoročně se indexuje podle inflace. Nejde o daň – povolenky stejně musí být dodány dodatečně.

Na první pohled se může zdát, že systém je šibeniční. Ale strop emisí se snižuje postupně a předvídatelně. Pokud by většina firem přestávala stíhat, je možné očekávat politický tlak na úpravu pravidel.

Dovolím si krátkou osobní úvahu. S čísly a limity můžeme samozřejmě nesouhlasit, ale klima se viditelně mění a dlouhodobé předpovědi na příštích 50 – 100 let nejsou příliš povzbudivé. Naše společnost si zvykla na pohodlí a stále vyšší spotřebu energie i surovin – jenže tahle spirála nemůže růst donekonečna. Všechno jednou končí; rozdíl je pouze v tom, jak prudký bude dopad a kdy nastane, protože větev pod námi je už dávno uříznutá. Můžeme se tomu smát, nebo křičet na demonstracích, že chceme víc, ale ani jedno není řešení.

Právě proto mi vadí, když někteří populisté z emisních povolenek dělají strašáka a Evropská unie se líčí jako „démon“, který nám ničí životy. Odchod z ní a vystavění ostnatých drátů nám ráj nezajistí. Žádná země na světě dnes nedokáže levně a udržitelně vyrobit vše potřebné jen pro sebe – a už vůbec ne rozdávat zadarmo doma a draze prodávat sousedům. Klimatické a ekonomické výzvy jsou globální, a proto potřebují společné řešení, nikoli únik do izolace. A slibovat lidem božský ráj, notabene zadarmo a bez práce, to už je opravdu za hranou.

Povolenky nejsou strašák. Jsou nástrojem, jak postupně snižovat znečištění a motivovat firmy k investicím do modernějších technologií. Pokud víme, jak systém funguje, můžeme si o něm udělat vlastní názor – ať už kritický, nebo smířlivý. Nejde o jednoduchý mechanismus, ale jeho principy se dají pochopit.

A právě to je cílem tohoto textu – nabídnout čitelnější pohled na jedno z klíčových témat dnešní politiky.

Překvapila vás nějaká informace? Vnímáte systém emisních povolenek jako férový nástroj, nebo jako zbytečnou administrativní zátěž?

Uvítám jakékoli komentáře, zpřesnění, případné opravy nebo vlastní zkušenosti a názory.

Zároveň dodám, že příští čtvrtek budeme v tomto tématu pokračovat.