Článek
Úvod
Týdeník PRK pokračuje – a přinášíme vám už 11. vydání. Tentokrát opožděně. Bohužel. Do našeho režimu zasáhlo marodění a pracovní povinnosti, které si vyžádaly víc přesčasů, než je zdrávo. Za zpoždění se omlouváme a jedeme dál. Děkujeme za pochopení.
Co se stalo
Ministerstvo spravedlnosti, tehdy ještě vedené Pavlem Blažkem (ODS), přijalo v březnu 2025 dar 468 bitcoinů (přibližně 1 miliarda korun, cca 40–45 milionů USD). Darem ho obdařil Tomáš Jiřikovský – muž odsouzený za provozování darknetového tržiště, na kterém probíhal anonymní obchod s drogami, zbraněmi a další trestnou činností.
Bitcoinový dar byl následně prodán ve veřejných aukcích, za které stát získal 956,8 milionu korun. Jenže analytici naznačují, že Jiřikovský mohl vlastnit mnohem víc – odhady hovoří až o 5 366 BTC, tedy o hodnotě přesahující 12 miliard korun. Dodnes není jasné, kolik bitcoinů ve skutečnosti měl, kdo všechno k nim měl přístup – a proč stát vůbec takový dar přijal.
Pavel Blažek rezignoval k 30. květnu 2025. Ne kvůli konkrétnímu protiprávnímu jednání, ale kvůli „reputační škodě vládě“. Prezident Pavel následně jmenoval Evu Decroix novou ministryní spravedlnosti 10. června.
Národní centrála proti organizovanému zločinu a Vrchní státní zastupitelství mezitím prošetřují, zda nepřijímáním daru nedošlo k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Opozice – zejména ANO – označuje dar za kriminální či korupční a využívá skandál k posílení své pozice před nadcházejícími parlamentními volbami.
Dopady na českou politiku
Skandál udeřil jen pár měsíců před volbami. ANO s Andrejem Babišem těží ze ztráty důvěry ve vládní koalici, která se podle průzkumů propadá. Roste i podpora SPD s Tomiem Okamurou. Ať už bude výsledek voleb jakýkoli, jedna věc je jistá: důvěra v systém dostala další ránu.
Pro opoziční strany je to dar, o kterém si snad ani nedovolily snít. Je jasné, že z tématu vydolují maximum, aby maximalizovaly svůj volební zisk. Ale co když se opravdu začne mluvit o tom, co ještě před pár lety znělo jako sci-fi?
Je možné, že po takové kauze dojde ke spojení ANO a ODS – ono tzv. „nejmenší zlo“? A pokud jsme si před čtyřmi lety říkali, že se nikdy nespojí SPD a PRO, Tomio Okamura a Jindřich Rajchl (dnes kandidují společně do voleb), nenastává dnes o to reálnější otázka, zda se tito pánové – a jim podobní – opravdu nesejdou ve sněmovně?
Slovenské zrcadlo
Kauza sama o sobě se Slovenska přímo netýká. V tamních médiích se téměř neobjevuje. Přesto nelze nevnímat širší souvislosti. V době vlády Roberta Fica se česko-slovenské vztahy ochladily a naše společnost čelí podobným výzvám: ztrátě důvěry, polarizaci, rozkladu základních institucí.
Slovenské volby v roce 2023 ukázaly, že k moci se může dostat prakticky kdokoliv – a že pro vstup do vlády zjevně nejsou potřeba odborné zkušenosti, vzdělání ani praxe. Jména jako Šimkovičová, Eštok, Huliak nebo Kotlár jsou ukázkou toho, kam až může společnost dojít, když přestane brát politiku vážně. A tohle všechno není jen výsměch Slovensku – je to varování pro nás. Jak může naše příští vláda vypadat. A jak může fungovat.
Slovensko však není jen varovným zrcadlem české reality. Zajímavé je ještě něco jiného. Každý racionální člověk, který věří v demokratické principy a ctí morální či etické zásady, by si řekl, že pokud jsou voliči rozumní a společnost vyspělá, musí po takovém volebním výkonu slovenské vládní garnitury zákonitě přijít propad preferencí.
A že by se na scénu mohly vrátit strany, které momentálně nevládnou. Jenže i tady přichází studená sprcha. Podle aktuálních průzkumů posiluje Igor Matovič – jeden z nejchaotičtějších hráčů slovenské politiky.
A tak se nabízí otázka: Co se vlastně ještě musí stát, aby si lidé začali uvědomovat, že svým hlasem rozhodují o vlastní budoucnosti? A přestali ji – u volební urny – opakovaně házet do ohně?
Jsme opravdu jiní?
Od roku 2023 poslouchám komentátory, jak nás uklidňují: „My nejsme jako Slovensko. Tenhle scénář se u nás nemůže stát.“ Prý jsme přežili horší věci. Prý jsme jiní. Jsem v tomhle spíš negativní realista. Radši jsem mile překvapený než nemile šokovaný.
Zombie, které jsme sami vypěstovali
Když jsem ke konci týdne onemocněl, znovu jsem si pustil na Netflixu seriál All of Us Are Dead – korejský zombie příběh z prostředí střední školy. Jeden z učitelů se v zoufalství rozhodne vyvinout látku, která má jeho šikanovanému synovi dodat sílu. Látka se vymkne kontrole. Syn se promění v zombie. A zvídavou spolužačku, která zavítá do skladu do učitele, kousne hlodavec. Virus se nakonec rozšíří po celém městě.
Jedna ze silných scén zachycuje spolužačku, která z nenávisti záměrně zabije svého chudšího spolužáka – jen proto, že jí překážel. Jeho poranění, které nabral obranou spolužáků před zombie a nebylo infikované, potře kapesníkem s krví zombie. Když je později obviněna spolužačkou, která to viděla, její učitelka řekne: „Uvědomuješ si, o jak vážné obvinění se jedná?“ Nevěří, že by toho byla schopná. Ale je.
A právě tehdy učitel – otec původního nakaženého – u výslechu vysvětluje, že jen udělal to, co společnost podporovala. Ve světě, kde silní požírají slabé a nikdo to neřeší, jeho virus vlastně nedělá nic jiného než to, co už dávno dělá svět sám.
Není to absurdní nebo pravdivé? Není směšné to, že i když něco vidíme, tak to přehlížíme, protože v naší korektní době potřebujeme mít na vše faktické důkazy?
Společnost pod sedativy
Naše společnost není od té fiktivní zase tak daleko. Od dob covidu pozorujeme, jak lidé ochotně zůstávají doma i za 60 % platu. Jak si berou úvěry na nesmysly a pak křičí na náměstích, že stát se o ně nestará. Jak křičí, že pomáháme Ukrajincům, místo abychom pomáhali jim – přestože peníze už dávno nemáme. A když takovému člověku chceme dát za argument děti, tak odpoví: „Já se taky musel snažit, nic jsem neměl, ať taky makají. Navíc, žiju teď.“
Zvenčí to může vypadat jako chaos. Ale možná to je plán.
Řízená sabotáž?
A tady se dostáváme k otázce, která mi nedá spát.
Není to celé náhodou řízené? Není to sabotáže, která má předat moc těm, kdo změnu systému opravdu chtějí? Pokud totiž i laik vidí, že hrozí vítězství stran, které otevřeně zpochybňují demokracii, jak je možné, že to nevidí ti, kdo jsou přímo ve vládě?
A pokud to nevidí, jak mohou být kompetentní?
A pokud to vidí – jak to mohou dopustit?
Vždyť nejde jen o ně. Jde i o budoucnost jejich dětí. A nebo už i politici přemýšlí stylem: "Teď je teď – na ničem jiném nezáleží"?
Chápu, co teď píšu, a rozumím tomu, jakou zpětnou vazbu za to můžu dostat. A zcela legitimně se někdo může ptát: "Jaké mám na to právo?"
Sleduji politiku už dlouhé roky. Je to můj hlavní koníček, kterému věnuji většinu volného času. Někdy nerozumím tomu, jak se chová opozice. Ale nejde jen o to, že s ní nesouhlasím – jde i o to, jak se chová vláda.
A vůbec mi nezáleží na tom, jak se chovají komentátoři. Jestli nadržují jedné, nebo druhé straně. To se děje pořád. Ale i mezi těmi, kteří se snaží o objektivitu, mám pocit, že některé věci jednoduše přehlížejí. Nechtějí si některé otázky pokládat a nechtějí na některé otázky odpovídat.
Závěr
Možná už tu malá epidemie dávno je. Jen ji ještě nevidíme. Vytvořili jsme jí podmínky. A možná o demokracii přijdeme za potlesku.
Ne proto, že někdo silnější všechno sebere. Ale protože ostatní sami uvěří, že to, co tu bylo třicet let, bylo špatně. A že už to neexistuje.
Co s tím dělat?
Nevím. Ale určitě o tom můžeme mluvit. Přemýšlet. Můžeme jít k volbám. Můžeme ovlivnit poptávku, kterou po politicích budeme mít. A to není málo.
