PRK#4 - Politika a sport v Rusku jsou neoddělitelné aneb Velký nástroj moci

Když si dnes vzpomeneme na KHL, mnozí z nás si vybaví hvězdy, které mohly hrát v NHL nebo v nejlepších evropských klubech, ale zůstaly doma. Mozyakin, Radulov, Gusev, Zaripov – to jsou jména jen některých z mnoha hráčů, kteří udivovali na mezinárodních turnajích, ale nikdy se naplno neukázali západním fanouškům. Jejich rozhodnutí nezůstat v NHL nebo se tam ani nevydat, nebylo jen sportovní. Bylo politické. Bylo ekonomické. A v ruských podmínkách bylo i existenční.

Nicméně zejména fotbaloví fanoušci mohou pamatovat a znát ruskou Premier Ligu. Jména jako Sergey Pinyaev, Ivan Sergeev, Anton Miranchuk, Daniil Khlusevich nebo Arsen Zakharyan - to jsou pro změnu jména fotbalistů, kteří buď stále působí v ruské fotbalové lize nebo v ní působili déle, než bylo „nutné“ a jejich kariéru silně ovlivnil konflikt na Ukrajině, i když hrají například ve Španělsku nebo v Itálii.

Sport v Rusku dnes nelze oddělit od politiky. Kontinentální hokejová liga, která vznikla s ambicí konkurovat NHL, se stala nástrojem propagandy a vojenského vlivu. Většina klubů byla nebo je napojena na armádu, státní podniky nebo oligarchy blízké Kremlu. SKA Petrohrad s podporou Gazpromu, CSKA Moskva s historickou vazbou na Rudou armádu, Dynamo Moskva financované z policejních rozpočtů. V rámci fotbalové ligy pak kluby jako Zenit, které disponovaly rozpočtem desítek milionů eur, hrály roli vitrín ruského úspěchu a státního bohatství.

Rozmach ruského sportu v letech 2005–2018 byl umožněn explozí cen ropy a plynu. Právě z nich proudily do sportu peníze přes Gazprom, Rosněfť, Lukoil a další státní kolosy. Ruské kluby si mohly dovolit platit astronomické smlouvy a přetahovat hvězdy. V této „zlaté kleci“ zůstávali i ti nejlepší domácí hráči. NHL nebo evropské fotbalové velkokluby vypadaly jako nedůstojná náhrada za luxus, který měli hráči doma. Jenže tahle „zlatá klec“ měla i své stínové pozadí.

Ruské fotbalové a hokejové kluby v období 2010–2020 často fungovaly s obrovskými rozpočty, ale prakticky nikdy jako samostatně ziskové podniky. Jejich provoz byl závislý na státních firmách a subvencích. Největší rozpočty měly SKA Petrohrad, CSKA Moskva, Ak Bars Kazaň a Dynamo Moskva. SKA Petrohrad (sponzor Gazprom) měl rozpočet v desítkách milionů eur ročně. Většina klubů byla ve ztrátě a spoléhala se na přímé dotace. Např. klub Dynamo Moskva byl několikrát zachraňován před bankrotem. Kluby neměly reálné příjmy z vysílacích práv (nízký trh), merchandising byl slabý a vstupné pokrývalo jen zlomky výdajů. Dnes má vysílací práva na KHL nebo ruskou Premier League pouze ruské televize. A například průměrná návštěvnost, druhého nejlepšího týmu v lize (Zenit), dosahovala jen něco málo přes 50% stadionu, který byl schopen pojmout až 60,000 fanoušků.

Zenit (hlavní sponzor Gazprom) měl též svého času na přestupy desítky milionů eur v jedné sezóně. Svého času měli v kádru hvězdy jako Hulk (brazilský tank z Porta), Axel Witsel (člen zlaté belgické generace posledních let), Andrey Arshavin (hráč Arsenalu) nebo Anatoliy Tymoshchuk (bývalý hráč Bayernu Mnichov). Moskevské kluby CSKA, Spartak nebo Lokomotiv měly běžné rozpočty též v desítkách milionů eur ročně. Podobně jako v KHL – kluby generovaly ztrátu, příjmy byly uměle nafouknuté sponzoringem a státními injekcemi. Cílem nebyl zisk, ale propaganda prestiže.

Gazprom byl jedním z hlavních sponzorů Ligy mistrů UEFA od roku 2012 do 2022. Firma měla viditelnost na LED panelech, reklamách i v oficiálních videích UEFA. Podle německého Handelsblatt činila hodnota sponzoringu 40–50 milionů eur ročně. Gazprom sponzoroval i Schalke nebo 04Crvenou zvezdu Bělehrad. V roce 2022 UEFA spolupráci ukončila kvůli invazi na Ukrajinu. Nátlak přišel ze západních vlád i zevnitř fotbalové komunity.

V případě Schalke 04 mimochodem Gazprom, jako hlavního sponzora týmu, nahradil v roce 2022 čínský Hisense. Mezi sponzory jako BMW figuruje tako Huawei.

Ruský sport se stal nástrojem PR. Hráči jako Radulov byli příkladem toho, jak lze „přetáhnout“ hráče z NHL domů, protože vícekrát se vydal do NHL, vrátil se do Ruska a pak se z KHL vydal zase do zámoří. Mozyakin se stal nejproduktivnějším hráčem KHL v historii, ale NHL si nikdy nezkusil. V KHL drží absolutní rekordy v počtu získaných bodů i vstřelených branek a to i včetně play off. Danis Zaripov vyhrával zlaté medaile, ale zůstal pro západ anonymem. Ten mimochodem pro změnu drží absolutní rekord v play off, co se týče plusových a mínusových bodů. Gusev a Shipachyov si NHL zkusili pozdě, v času, kdy už nejplodnější léta měli za sebou a nedokázali se plně adaptovat. Shipachyov je absolutním rekordmanem v asistencích a plusových a v mínusových bodech základní části. Doma z nich byli hrdinové. V cizině neznámí. Pro Kreml ideální kombinace.

KHL se navíc snažila expandovat. Slovan Bratislava, Dinamo Riga, Dinamo Minsk, finský Jokerit nebo čínský Kunlun Red Star. Projekt měl být kolosální. Ale s růstem autoritářství a příchodem sankcí se karty obrátily. Dnes v KHL působí už jen Dinamo Minsk jako běloruský satelit, Barys Astana z Kazachstánu a čínský Kunlun Red Star. Ostatní kluby se po roce 2022 postupně stáhly. Cizinců je v KHL stále mnoho, paradoxně nejvíce z Kanady a USA. Většinou se však jedná o hráče, kteří sami svoji budoucnost v NHL nenašli. Ale i tam se najdou výjimky. Například Dubé, kterého fanoušci NHL a Calgary Flames mohou znát ještě ze společného působení s hráči jako Johnny Gadreau, Matthew Tkachuk, Andrew Mangiapane nebo Sean Monahan, jako 56. volba v draftu dnes hraje KHL. Izolace přišla tiše, ale je trvalá. Ve fotbalové lize to není o moc lepší, neboť prakticky žádné velké jméno, které působilo ve velkém klubu, už v této lize nenajdete.

Vedle politického aspektu nelze přehlédnout ani ten praktický. Úroveň dopravy v Rusku nebyla nikdy vysoká. Cestování za soupeři znamenalo dlouhé lety, často s nedostatečným technickým zázemím. Tragédie u Jaroslavle v roce 2011, kdy při letecké nehodě zahynulo 44 lidí, odhalila slabiny dopravní infrastruktury. Pro zahraniční hráče to nebylo jen o penězích, ale i o komfortu a bezpečí. V leteckém neštěstí v roce 2011 tehdy zahynuli například švédský gólman a reprezentant Stefan Liv, mistři světa z roku 2010 Karel Rachůnek a Jan Marek. Mistr světa z roku 2005 a hráč, který si zahrál v NHL, Josef Vašíček. Dále mezi oběťmi byl také běloruský obránce, který hrával NHL, Ruslan Salei nebo lotyšský obránce Karlis Skrastinš, který působil v Avs nebo Ducks. Za duhový most odešla také legenda slovenského hokeje, Pavol Demitra.

Válka na Ukrajině pak jen podtrhla, co bylo zřejmé už dříve. Sport je v Rusku státní a co je státní, je režimní. Hokejisté i fotbalisté se stávají nástroji režimu, a to i nedobrovolně. Informace o tlaku na hráče, kteří chtěli odejít do NHL (např. Kaprizov), spekulace o nutnosti napojení na armádu, nebo o výhrůžkách o pozastavení pasů jen dokreslují celkový obraz. Panarin, který se otevřeně postavil proti Putinovi, měl problémy nejen v mediálním prostoru, ale i v osobní sféře. Proto se dnes většina ruských hokejových hvězd působících v NHL k politických problémům nevyjadřuje a soustředí se na hokej. Dobrá otázka může být, jak my bychom jednali a jaké bychom měli postoje, kdybychom byli vychováváni k úspěchu, jako byl například veden Alex „Ovie“, legenda Caps a nově absolutní rekordman v počtu branek v NHL.

Dnes je ruský sport v izolaci. Hráči často odcházejí pozdě nebo vůbec. Soutěže ztrácejí kvalitu, prestiž i kontakt se zbytkem světa. Utrácené miliardy nepomohly vytvořit konkurenci NHL ani prestižních fotbalových velkoklubů v Evropě. Pomohly ale režimu ukázat národu lesk, který měl zakrýt všední bídu. A právě to je smysl režimního sportu. Nezvítězit, ale odvrátit pozornost. Nepřipomíná to jaksi něco z historie? Chléb a vodu v podobě gladiátorských her v dobách starého Říma?

Gazprom měl za rok 2023 prudký pokles zisků – kvůli evropskému embargu na plyn. Jeho exporty do EU klesly o více než 60 %. Rosněfť (ropa) se drží díky exportům do Číny, Indie a Turecka, ale za nižší ceny a s vysokými náklady na logistiku. Lukoil se snaží přežít částečnou privatizací a orientací na Asii, ale trpí sankcemi. Všechny tři firmy mají potíže s přístupem ke kapitálu, technologiím a pojištění exportů. Majitelé těchto firem nebo jejich špičky mají v Evropě často zmrazený majetek (nemovitosti, jachty, účty). Např. Igor Sečin (Rosněfť) a Alexej Miller (Gazprom) jsou na sankčních seznamech EU i USA.

Roman Abramovič (již bývalý majitel Chelsea FC) byl nucený klub kvůli sankcím prodat. Majetek ve výši cca 7 miliard dolarů, je z velké části zmrazen v UK, Švýcarsku a EU. Údajně pomáhal vyjednávání o humanitárních koridorech na Ukrajině, což mu dočasně umožnilo určité výjimky. Dmitrij Rybolovlev (AS Monaco) je miliardář spojený s těžbou draslíku, oficiálně žije v Monaku. Má francouzské občanství a sankcím nepodléhá. Dokonce v listopadu 2022 se Rybolovlev stal členem představenstva Ligue de Football Professionnel (LFP).

Přímé sportovní financování přes Írán není doloženo, ale Rusko a Írán spolupracují v rámci energetiky, zbrojení a IT. Čína je hlavní ekonomický partner Ruska po roce 2022. Neexistuje ale důkaz o přímém financování ruského sportu. Místo toho čínské banky obcházejí sankce skrze šedé mechanismy – ty mohou pomoci nepřímo i klubům. Ruské kluby mohou dostávat peníze například přesměrováním sponzoringu nebo přes balkánské prostředníky.

Jak dlouho a jak vůbec může fungovat liga, které chybí příjmy ze zahraničí, talenti i konkurenceschopnost? A jak dlouho může režim udržet iluzi, když zlato mizí, ropa slábne a sponzoři jako Gazprom se stahují z evropských soutěží? Ruský sport je dnes dokonalým odrazem země, která se uzavřela do sebe. A není jí dobře.

Až zase příště během sportovního přenosu uslyšíme, že politika do sportu nepatří, můžeme se sami svobodně zamyslet nad tím, zda to není jen pouhá fráze. Zda politika není přímou součástí sportu. Každého z nás může mrzet, ať už více nebo méně, že sportovní hledisko je v mnoha případech upozaděné, protože jinak bezvadní ruští sportovci se nesmí účastnit. Ale není to tak lepší? Není to správné, když zvážíme faktory, které plynou z tohoto článku? Ano, můžeme si říci, že někteří sportovci mají tu výsadu například figurovat v NHL. Víme však, co takoví hráči obětují, aby tam mohli působit? Nebo naopak víme, co obětují ti, kteří tam být nemohou? A co teprve ti, kteří padli v obraně Ukrajiny. Jedno můžeme říct jistě. Nikdo z nás by si nepřál v kůži někoho takového být.