PRK#7 - Formule 1: Pohled dlouholetého fanouška - Láska, která bolí

Jsem fanouškem Formule 1 prakticky od dětství. Vzpomínám si, jak jsme se s tátou o víkendech dívali na „formulky“, jak jim říkal. Zbožňoval jsem Kimiho Räikkönena a Davida Coultharda. Miloval jsem černo-stříbrné monoposty McLarenu. Obdivoval jsem Montoyu ve Williamsu s kladivounovitým nosem a sledoval památné souboje Alonsa se Schumacherem.

Dnes vypadá moje sledování F1 trochu jinak – často mám jen telefon v kapse, sluchátka v uších a vizuální zážitek oželím. Najít si čas na všechny tréninky, kvalifikaci a závod je těžké. I proto jsem v posledních sezónách sledoval F1 jen sporadicky. Výjimkou byly ikony jako Velká cena Monaka.

Formuli 1 mám pořád rád. A konečně mám tým, kterému opravdu fandím – McLaren. Jenže… jsou věci, které mi vadí. A vím, že v tom nejsem sám. Podobně to vnímají i další fanoušci, kteří vzpomínají na zlatou éru tohoto motorsportu.

Hlavním problémem dnešní F1 je stereotyp. Sezóna často probíhá tak, že jeden tým získá technickou výhodu a dominuje – vyhrává jeden závod za druhým, zatímco konkurence se marně snaží dotáhnout. Změna přichází většinou až s novým technickým reglementem. V minulosti to byli Red Bull, pak Mercedes, a znovu Red Bull a dnes dost možná sledujeme počátek dominance McLarenu.

Co si budeme povídat – ne všechno je špatně. Poslední dekády nám daly nová jména, která se nesmazatelně zapsala do historie: Sebastian Vettel, Lewis Hamilton, Max Verstappen. Bez debat špičkoví piloti. Ale někdy si kladu otázku – jsou to skutečné legendy, nebo spíš výsledky éry dominance jednoho týmu a technické převahy? Nechci nikoho urážet ani provokovat fanoušky jednotlivých jezdců. Jen se musíme zamyslet nad tím, jak moc se svět F1 změnil. Přibylo spoustu nových tratí, bodovací systém se několikrát upravil, kalendář je delší než kdy dřív. V takovém prostředí je zkrátka jednodušší nashromáždit pódia, body i rekordy – a občas tak možná ztrácíme přímé srovnání s minulostí.

Samotné závody bývají stereotypní. Zvláště na historických tratích, které nebyly navrženy pro rozměrné a těžké dnešní monoposty, bývá předjíždění problematické. Pokud nenastane nehoda, safety car nebo déšť, často rozhodne kvalifikace – a závod se pak stává procesím typu start–cíl.

Samozřejmě, nikdo z nás si nepřeje nehody – i v moderní Formuli 1 stále může jít o život. Ale právě nečekané události, jako déšť, safety car nebo propad favorita v kvalifikaci, mohou závodu dodat šťávu. Jenže i tady přichází lehké vystřízlivění. Ne každý jezdec má šanci na zázračný průlom polem. Většinou se to podaří jen těm, kteří sedí v nejsilnějších monopostech. Pak sledujeme, jak se během několika kol probojují zpět do čela – zatímco ostatní, byť talentovaní, zůstanou viset ve středu pole. A tak i v těchto dramatických chvílích zůstává pocit, že ne všichni hrají stejnou hru.

K samotným závodům nesmíme opomenout ještě jedno podstatné téma. Formát sprintových závodů je pro mnohé fanoušky kontroverzní – někteří ho vítají jako oživení víkendu, jiní ho považují za zbytečnou zátěž a ředidlo seriálu.

Poslední dobou se často hovoří o tom, jak udělat víkendy F1 atraktivnější. Zavedly se sprintové závody, mění se kvalifikační formáty, diskutuje se o změně pravidel pneumatik atd. Ale někdy to působí spíš jako zoufalé tahy na oživení stagnujícího děje než jako promyšlený vývoj. Otázkou zůstává, zda Formule 1 potřebuje uměle přidávat drama – nebo by stačilo zajistit vyrovnanější technické podmínky.

Zajímavé například je, že ani oficiální výsledkové tabulky na první pohled nezobrazují výsledky sprintů, takže zorientování se v pořadí šampionátu nemusí být úplně snadné.

Dříve výjimečná, kritizovaná či zatajovaná týmová režie se stala normou. Piloti si ve vysílačkách stěžují, že jejich týmový kolega je pomalejší, ale přesto ho nedokážou předjet – a očekávají, že je tým pustí před něj. Do toho režie často pouští vybrané útržky komunikace bez kontextu. Divák pak neví, co se opravdu děje, a piloti působí jako nevychované děti.

A když už jsme u toho, přidejme do skládačky další prvek – vnitrotýmové rozdíly. Není neobvyklé, že jeden pilot v týmu má lepší výsledky než jeho kolega. Ale v některých případech to nabírá extrémní rozměr. Momentálně snad nikde neuvidíme větší propast než v Red Bullu. Vedle Maxe Verstappena se v posledních letech vystřídali Daniel Ricciardo, Alex Albon, Sergio Pérez, nováček Liam Lawson a aktuálně solidně jezdící Júki Cunoda – a přesto nikdo nebyl schopen se k Verstappenovým výkonům ani přiblížit.

K samotné věci pak nepomáhá, když se mezi fanoušky podsouvají spekulace: Je jeden jezdec upřednostňován? Má přístup k novějším upgradům? Volí tým strategii, která více nahrává jednomu pilotovi? V tu chvíli už nejde jen o sportovní rivalitu. Začíná se vkrádat pochybnost, jestli stále sledujeme férový motorsport – nebo spíš režírovanou inscenaci. I když v případě komentátorů jde o zábavu a show bez sebereflexe k takovým vyjádřením.

Zásadní změnou posledních let jsou i samotné tratě. Místo štěrku nebo kačírků jsou v zatáčkách asfaltové výběhové zóny – což umožňuje jezdcům opouštět trať bez rizika. Často tím získají výhodu, aniž by ji vrátili. Ředitelství závodu musí reagovat a na základě penalizací a trestů se rozjíždí další série vysílaček, zmatků a protestů. Zejména i ve chvílích, kdy je penalizace udělena až po konci závodu.

S tím souvisejí i traťové limity – bílé a modré čáry. Za jejich překročení hrozí mazání časů a penalizace. Mnoho verdiktů navíc působí nelogicky. Je pilot před apexem? Byl vytlačený? Byl v právu? Výklad pravidel často není konzistentní.

Mnozí fanoušci F1 přestali sport sledovat po ukončení éry legendárních motorů – zejména burácejících V10 a V8. Pak skončilo i tankování a dnes se v boxech mění jen pneumatiky – obvykle za 2 sekundy. Kdo není fanoušek technických detailů, často netuší, proč někde je jedna zastávka, jinde dvě, proč někdy vydrží guma 50 kol a jindy 10. Systém je složitý a pro příležitostné diváky nepřehledný.

A do toho všeho přichází komentátoři.

Namísto podrobné analýzy strategie, techniky a historie často slýcháme bulvární spekulace, kdo kam přestoupí, kdo s kým chodí a kdy začne pršet (i když na okruhu je 40 stupňů a jasno). Když už dojde k incidentu, komentátor místo objektivity lavíruje – nejprve nevidí problém, pak změní názor podle trestu. Nejčerstvějším příkladem byl incident mezi Maxem Verstappenem a Georgem Russellem ve Španělsku.

Drive to Survive přivedl k F1 miliony nových fanoušků, ale změnil i atmosféru. Někteří piloti i týmy otevřeně kritizují, že show zkresluje realitu a vyvolává zbytečné konflikty.

Na jedné straně přivedla k F1 spoustu nových fanoušků – na druhé ale proměnila způsob, jakým se Formule 1 vypráví. Místo soubojů na trati se do popředí dostávají vyostřené emoce, konflikty a drama, které ne vždy odpovídají realitě. Závodní sport tak dostává kontury reality show – a někteří dlouholetí fanoušci se v tom začínají ztrácet.

Stojí za zmínku i polarizace fanoušků – především na sociálních sítích. Dříve se lidé hádali, kdo je lepší pilot. Dnes se hádají, kdo má větší „PR tým“ a víc „protekce“. Dříve šlo o soupeření názorů a debat o výkonech jezdců. Dnes se často setkáváme s polarizací a toxickým prostředím, kde každý kritický názor na oblíbeného jezdce nebo tým vyvolá lavinu osobních útoků. F1 se tak pomalu přesouvá z okruhu na sociální sítě, kde vítězí ten, kdo má víc sledujících, ne ten, kdo má věcné argumenty.

Jak se vyjádřil pan Eisele v diskuzi pod příspěvkem jeho rozhovoru s Čestmírem Strakatým na Instagramu– možná jsem jen drzý pisálek a nula, co nikdy nic nedokázala a nemám právo nic kritizovat a k F1 se vůbec vyjadřovat. Proč taky, když spolupracuji s umělou inteligencí. Možná nejsem odborník, ale nemyslím si, že musím mlčet. Nemám povinnost platit drahé přenosy, které se každým rokem přesouvají mezi různými platformami. A svůj čas a energii mohu věnovat něčemu jinému. Ale chápu, že nakonec je to o cílové skupině, do které fanoušci s některými názory dnes nezapadnou.

F1 je přesto krásná. Obdivuji techniku, design monopostů, atmosféru na tribunách, chorea fanoušků. Některé závody dokážou být fantastické. A ano, klidně bych se rozplýval jako malé dítě, kdybych si mohl sáhnout na monopost. Vážím si vývoje, historie a technologií. Jen už to není ta F1, kterou jsem poznal jako kluk. A každý z nás si musí sám říct, kdy je ta hranice, za kterou už mu to za to nestojí.

Tento text není nenávistí. Je to výpověď fanouška. Upřímná, zklamaná, ale stále věrná. A možná, jen možná, se ještě dočkáme závodů, které budou víc o závodění než o show. A komentářů, které budou víc o sportu než o senzaci.

Přes všechny výtky chci stále věřit tomu, že F1 má potenciál být znovu skutečně strhující podívanou. Je tu nová generace talentovaných pilotů, některé týmy opět dotahují ztrátu a ve vzduchu visí možnost změn. Možná stačí jen, aby se znovu našla rovnováha mezi sportem, technikou a diváckou přitažlivostí – bez zbytečné přetvářky.