PRK#3 - Odpočinek není selhání a motivace není algoritmus

Mnozí z nás někdy touží po úspěchu. Někdy máme nějakou myšlenku, které věříme, že by se dala zužitkovat, ale nevěříme si. Někdy jsou naše cíle jednodušší na první pohled, protože si přejeme například dohrát nějakou hru. Ale nejsme schopní si najít dostatek času. Nebo dostatek peněz na konzoli nebo hru samotnou. A co pak, když toužíme mít dobrou práci, hezké auto, vysněné bydlení, nebo rodinu. Nejen, že nevidíme cestu, ale zároveň jsme pod tíhou tlaku od okolí. Ti, které neznáme, vypadají skvěle, dokonale a úspěšně v knihách, v příbězích a na sociálních sítích. A mnohdy ti, které považujeme za přátele, nás sráží nejvíce. Co s tím? Pojďme si o tom popovídat. Pokud dovolíte, lehce z osobního pohledu samotného autora tohoto týdeníku.

Tento blog jsem se rozhodl založit letos na jaře vedle mého instagramového účtu. Druhý rok působím jako řidič regionální dopravy v Německu. Myslel jsem si, že nejtěžší rozhodnutí v životě bylo jít podnikat. Krátkou chvíli jsem působil jako realitní makléř. Jenže opak byl pravdou. Nebylo to sice lehké, ale s rozhodnutím jít do cizí země, učit se od nuly cizí jazyk, učit se nové lokality a trasy a učit se zcela od nuly řídit…s tím se to nedá srovnat.

Někdy člověk vidí jen to zlaté pozlátko. Tu výplatní pásku. Zejména, když vystoupíte z fungl nové káry. Řekne si: „Á, pán dělá v Německu.“ jenže už nevidí to, co je za tím. Anebo to člověk mnohdy vidí, ale nedokáže si to přiznat. Přiznat si ten strach a tlak z rozhodnutí udělat změnu. Raději si řekne: „Já to nepotřebuji. Já nemusím.“ Než aby čelil tlaku z neúspěchu. Tím neříkám, že každý je takový, protože jsou i tací, kteří chovají respekt, úctu a sami narovinu takovou „slabost“ přiznají. A právě těch bychom si v životě měli vážit. Koho bychom si vážit až tolik neměli, to se dozvíme níže v článku.

Pracoval jsem ve společnosti, ve které jsem nebyl spokojený, a proto jsem se rozhodl odejít do Německa. Nicméně o tom mluvit nebudu. Jen zmíním jeden důležitý paradox. Měl jsem kamaráda. Dlouhá léta, od základní školy. Seděli jsme spolu v lavici a pak jsme šli každý na jinou střední. Já vystudoval veřejnou správu, on průmyslovku a šel k ČD. I přes jeho velkou nespokojenost vždy zůstal ve své komfortní zóně. Dokonce i podnikání pro něj bylo vždy nepřekonatelným rizikem. Na druhou stranu vždy věděl, čeho chce dosáhnout. Dokázal se již ve 30 letech zajistit. Splnil si spoustu krásných dovolených. Navštívil například Nový Zeland, Chile nebo Dubaj. A došel do stádia, kdy měl svůj byt, chatu, auto a statisíce korun v akciích. Mimo jiné také partnerku a syna. Pro toto vše dokázal tvrdě dřít i na brigádách. Bohužel to sebou přineslo i stinné stránky.

Byli jsme velmi důvěrní přátelé a se vším se vzájemně svěřovali. Výsledkem tohoto přátelství bylo, že jsem si před ním připadal naprosto neschopný. Vypěstoval jsem si stud a strach z volna nebo z dovolené. Nedokázal jsem odpočívat, aniž bych si to nevyčítal. I když jsem byl nemocný, měl jsem výčitky z toho, že nedělám něco užitečného, abych si splnil své sny. Ani v nich jsem však neměl zcela jasno. Kdykoliv, když jsem odpočíval, hrál například nějakou hru, nebo sledoval filmy, anebo se šel s přáteli napít, nenáviděl jsem se. Nedokázal se na nic soustředit a zážitky si plně prožít. V očích tohoto kamaráda jsem byl nejen neúspěšný, ale zároveň jsem byl neschopný případ odsouzený k tomu, aby jednoho dne sbíral vajgly z koše.

Možná jsem byl hloupý a řídil jsem se názory jednoho obyčejného narcise. Jenže ačkoliv si to neuvědomujeme, mnohdy lpíme na autoritách. A autoritou může být i náš nejbližší kamarád. Můžeme ji také čerpat z knih nebo podcastů nebo od influecerů, kteří pod záminkou tzv. „koučování“ sdílí pochybné rady a ideály o „ideálním“ životě. Pokud nemáte silného ducha a nejste dostatečně ukotvení sami v sobě, lehce podlehnete takovým názorům. Sebedůvěra a sebehodnota je klíčová.

Tento článek jsem se rozhodl psát i proto, že jsem toho mnoho slyšel, mnoho četl a mnoho vyzkoušel. Dnes hodně lpím na racionalitě a pragmatismu. Než jsem k tomu došel, cesta mne vedla přes dezinformace, konspirace až k ezoterismu. Není problém, když to člověk poslouchá, protože si bychom měli poslouchat i to špatné a měli bychom si utvářet široký rozhled. Zejména, pokud je vaším koníčkem politika, musíte to zkousnout, protože posloucháte názory lidí, které opravdu nemáte v lásce, ale vnímat je musíte. Problém nastává, když takovým názorům a radám začíná člověk věřit, notabene je používat. Na druhou stranu není lepšího učitele, než samotného života, který vás nakopne přímo do zadku.

Víte, poznal jsem mnoho typů lidí. Pochopil jsem, jak si někteří lidé libují ve vaší neznalosti a rádi vás sledují zpovzdálí a baví se vaším „blouděním“. Nad to rádi využijí každé příležitosti, aby vás v tom mohli řádně vykoupat. Nicméně poznal jsem i lidi, kteří vám sice „nafackují“, pokud je to třeba, ale zároveň vám pomohou zpátky na nohy, umí vás včas varovat a dokáží vám poradit, co byste měli dělat lépe. Takoví lidé mají skutečnou hodnotu, byť někdy potřebujeme nejdříve poznat ty z opačného konce.

Existuje však ještě další skupina. Skupina tzv. „internetových odborníků“. Dnes tak moderní influenceři sotva osmnáctiletí, kteří rozdávají dobré rady, jakoby již měli 30 let praxe a životních zkušeností. Rozmohla se doba, kdy snadno můžete narazit na reklamu, kde vám neznámý člověk vypráví o tom, jak se stal úspěšným, jak zbohatl a jak to byla úžasná cesta, kterou chce předávat dál. Žijeme v době, kdy na nás každý den skáčou videa o tom, jak jsme neschopní a jak to můžeme změnit. Jenom tím, že se zdarma zaregistrujeme. Jen registrace nás dělí od desetitisícové nebo statisícové výplaty. A co víc? Stačí nám jen pár hodin práce denně. Kolikrát je to podloženo i fiktivním webem a článek s nějakou známou osobností. To nejhorší, co můžete udělat, je to, že se někam zaregistrujete nebo vyplníte údaje své bankovní karty nebo každý den hltáte reely takového člověka. Tím nepomáháte sobě, ale pomáháte k bohatství jen takovému „koučovi“.

Marketing pracuje s emocemi. Problém je, že pozitivní emoce funguje mnohem lépe než ta negativní. Věřit, že snadno zbohatneme, v nás vyvolává uspokojivé pocity. Naopak negativní pocity v nás vyvolává ten, který nám říká, že musíme sami na sobě pracovat, něco ve svém životě změnit, což vede k dřině a k občasným pocitům vlastního selhání. Než se dostaví tížený výsledek, to někdy trvá. Bohužel o tom život je. Pravdu mají ti, kteří kolikrát nechodí do podcastů, netočí vteřinové reely na Instagramu a nenabízí rychlá řešení. Píšou kolikrát drahé knížky, které je potřeba číst. A nikdy vám takový člověk nebude tvrdit, že právě jeho rady jsou ty nejlepší.

Pravda je taková, že tělo není žádný stroj, který naprogramujete nebo nákodujete nebo sepnete nějakým tlačítkem nebo kliknutím. Algoritmy platí pro sociální sítě, ale ne pro naše tělo. Existuje fyzické a duševní vyčerpání. Existuje „syndrom vyhoření“. A i spánek a celkově odpočinek má obrovský význam. Umět si dát nohy na stůl, poslouchat něco obyčejného, zabývat se jednoduchou činností, jít na procházku, sednout si s přáteli - to pomůže restartovat naše tělo k zítřku a připravit ho k produktivním činnostem.

Je hloupost myslet si, že velmi úspěšní lidé neodpočívají, nekoukají na televizi, pracují od tmy do tmy a v podstatě nespí, jak se nám snaží reklamy a bulvární články namluvit. Pokud této iluzi uvěříte, dosáhnete jen strachu a výčitek za vlastní volný čas. Dosáhnete stavu, kdy nebudete schopni regenerovat svoji vnitřní sílu a energii k tomu, abyste mohli pracovat na něčem užitečném a prospěšném.

Rozhodnout se dělat něco užitečného, udělat tzv. první krok, není vůbec snadné. Už při psaní mých článků a tvorby karikatur na Instagram, jsem měl chuť všeho zanechat. Nicméně. Jak je někdy důležité si sednout a psát. Stejně tak je i důležité nic nedělat. Vítězství může být jen ticho, film nebo kniha, kterou nedočteme, protože usneme.

Závěrem vám mohu napsat toto. Přátelé, se kterými se scházíme ve volnu, abychom rozebírali nápady a životní zážitky k tvorbě těchto článků, si prošli syndromem vyhoření. Oba vědí, jak „tenký“ je „led“, po kterém kráčíme. Jakmile k jeho prolomení dojde, je už pozdě. Neopakujte stejné chyby. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli svým blízkým, přátelům nebo rodině. Poslouchejte své tělo a vnímejte jeho signály. Nebojte se odpočívat, protože právě tehdy přicházejí nápady, sny a jejich možná řešení. Kašlete na lidi, kteří vám chtějí kázat, jak se má žít. Pamatujte, že vám žádné peníze nikdy nezaplatí vaše zdraví nebo čas s vašimi blízkými. Čas je vaše nejvzácnější, a proto nejdražší komodita.