Článek
Kdybychom měli stejné možnosti jako země, které nabídku Američanů využily a Marshallův plán přijaly, nemuseli bychom se dnes marně snažit Západ dohnat. A nebyly by u nás ani tak často kritizované montovny. Naopak, mohli bychom mít výrobní kapacity v jiných zemích s levnější pracovní silou.
Z druhé světové války navíc Československo vyšlo podstatně lépe, než Německo, Rakousko a další západní státy, které jsou teď na míle před námi. Měli jsme tak lepší startovací pozici, ale dlouhá vláda komunismu nás nejen vrhla na východ, ale udělala z nás hospodářské dinosaury.
Marshallův plán byl pro západní státy velmi významnou pomocí. Díky němu i válkou extrémně zničené Německo brzy začalo opět prosperovat.
Československo k prosperitě nesměřovalo
Místo pomoci nás Stalin hned na začátku okradl o území Podkarpatska. Komunisté zase nejdříve okradli vystěhovalé Čechoslováky o odstupné za majetek tam zanechaný. Masové okrádání začalo už po roce 1945, kdy byl zabavován majetek Němců a mnohdy jen domnělých nepřátel. Moc se nerozlišovalo, zda třeba konkrétní Němec nebojoval proti nacistům a zda u takzvaných nepřátel a kolaborantů šlo o realitu, nebo jenom o snahu přivlastnit si cizí majetek. Odsunem německého obyvatelstva přišla republika o velké množství vzdělaných lidí a odborně zdatných pracovníků.
Místo snahy využít veškerý potenciál, který ve válkou poničené zemi zbyl, se začalo kádrovat. A znárodňovat ve velkém i tam, kde to bylo jenom synonymum pro okrádání drobných obchodníků, řemeslníků a zemědělců. Členství ve straně bylo víc než jakékoli vzdělání, snaha zalíbit se novému režimu víc než schopnosti a talent. A podle toho to taky vypadalo ve všech sférách hospodářství.
Těžký průmysl na prvním místě
Transformace ekonomiky začala hned po komunistickém puči podle sovětských vzorů. Centralizace a kolektivizace byly všude a tím začala devastace samostatného myšlení v hospodářství. Všechno bylo řízeno z jednoho centra, všechno bylo plánováno a tím se z jednotlivých firem staly jen výkonné jednotky.
Vše bylo směřováno k masivnímu zbrojení a rozvoji těžkého průmyslu, zásobování občanů spotřebním zbožím šlo na druhou kolej. Proto typickým znakem socialistického hospodářství byly fronty pořád a na všechno. Sehnat cokoli byl nadlidský úkol, takže vznikl neoficiální systém fungující na bázi úplatků a protislužeb. Když už se u nás něco hezkého vyrobilo, zmizelo to na nenasytném sovětském trhu. K tomu bylo vybrakováno i naše nerostné bohatství, třeba uran od nás směřoval na východ po celých vlacích, zaplacen byl ale jenom zlomek.
Po komunistické revoluci se rozvíjel jen těžký průmysl. A i ten zaostával za Západem.
Ne pro lidi, ale pro Sovětský svaz
Sověti nám diktovali, co smíme vyrábět. Například u automobilů jsme směli vyrábět jen ty se slabšími motory do 1300 kubických centimetrů. Výjimkou byly jen papalášské Tatry 603 a následně 613. Kdo chtěl silnější auto, musel si koupit sovětské. No, koupit, to vlastně nešlo. Musel se zapsat do pořadníku a velmi dlouho čekat.
Cílem sovětského režimu bylo navázat své satelity na sebe tak, aby se bez něj neobešly. Dodával jim suroviny a odebíral výrobky. Jenže bral cokoli, neexistoval tlak na zlepšování produkce ani na inovace. Před 2. světovou válkou patřilo Československo k nejrozvinutějším ekonomikám světa, po nástupu komunistů začal rychlý pád. Komunisté zavedli systém, kdy všechno patří všem, takže na to všichni také kašlou. Ukradené továrny rychle ztrácely svou cenu i schopnost vyrábět kvalitní zboží.
Po roce 1989 zanikly firmy bez budoucnosti
Naivní komentáře o tom, jak byl zničen skvělý československý průmysl, pomíjejí fakt, že po roce 1989 měly tyto továrny plné sklady výrobků, o které nikdo nestál a které byly v otevřeném světě zcela nekonkurenceschopné. Přežily jen ty, které se modernizovaly, případně je koupil nějaký investor a doplnil technologii, vyškolil zaměstnance a zajistil odbyt.
Pláč po starých dobrých časech za socialismu pochází od ekonomických analfabetů, případně od samotných komunistů. Od Sametové revoluce se změnilo všechno. Zvýšila se životní úroveň, prodloužila délka dožití, k nepoznání je dopravní infrastruktura i průmysl. Vyrábí se jen to, oč je zájem u nás nebo na trzích, které za zboží platí. Naše firmy dnes investují v zahraničí a v řadě oborů velmi rychle inovují. Jen v sobě pořád máme komunisty implementovanou nedůvěru ve vlastní schopnosti, reptání na kdeco a malý tah na branku. To je to jediné, co nám po komunistech zbylo.
Zdroje:
