Článek
„Po obnovení republiky a návratu starých časů ČSR touží tu lidé právě tak jako po svatoštěpánské koruně. Proč máme hledat spásu v Benešovi, když osvědčený recept je u Stalina. Chceme být součástí SSSR. Když by byla dána možnost hlasováním rozhodnout, kam chtějí Slováci státoprávně patřit, aspoň 70 procent hlasovalo by za připojení k SSSR, snad 20 procent za novou ČSR, zbytek je ve strachu zmatený,“ psal Husák coby angažovaný představitel slovenských komunistů do Moskvy v roce 1944.
To do posledního detailu dokazuje, že Husák za druhé světové války nebyl žádný bojovník proti nacismu, ale už tehdy se jednalo o nebezpečného bolševika. A ještě k tomu extrémního slovenského nacionalistu. Dopis do Moskvy totiž později zdůvodňoval tím, že chtěl vyvinout tlak na československou exilovou vládu v Londýně, aby Slovensku přiznala značnou míru autonomie.
Podílel se na komunistickém únorovém převratu
V prvních poválečných volbách do parlamentu roku 1946 nastala na Slovensku jiná situace než v českých zemích. Nezvítězili tam totiž komunisté, ale Demokratická strana. Kvůli podpisu třetí pražské dohody ale stejně všechna rozhodnutí Slovenské národní rady podléhaly celostátní komunistické vládě v Československu. Husák však povýšil a stal se předsedou 7. Sboru pověřenců, tedy prakticky slovenské vlády.
V této funkci opět začal podkopávat demokracii a na podzim roku 1947 vytlačil pod nátlakem některé přední nekomunistické politiky z jejich úřadů v 8. Sboru pověřenců. Díky tomu se tak pod jeho přímý vliv dostala celá slovenská policie, včetně StB. Dostal tím volnou cestu k dosazení svých lidí, kteří řídili následné represe nepohodlných. I díky tomu měl Husák významnou roli na jedné z největších tragédií Československa, komunistickém převratu v únoru 1948. Poté zastával vysoké funkce na Slovensku.
Husák nebyl o nic lepší, než Gottwald a další komunisté nejhoršího stalinistického ražení. Významně se podílel na nelegálním převzetí moci v únoru 1948.
Vyzkoušel si vlastní praktiky
Žádný strom neroste do nebe a za nejtvrdšího komunismu v padesátých letech to platilo dvojnásob. A tak ti, kteří ještě nedávno nechávali zavírat jiné, se sami ocitli v komunistických kriminálech. Dopadl tak i Husák, který byl spolu s Vladimírem Clementisem a Lacem Novomestským roku 1950 obviněn z buržoazního nacionalismu. Ztratil všechny své lukrativní politické posty a ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzen za velezradu na doživotí. Na rozdíl od Clementise měl ještě štěstí, protože ten byl odsouzen k smrti a popraven.
Jeden z nejhorlivějších slovenských komunistů, který budoval zrůdný totalitní režim, si tak prošel věznicí Leopoldov i tajnou věznicí StB v Praze-Bubenči. Byl ale natolik tvrdý, že jako jeden z mála nepřiznal svou vinu ani přes mučení. To jeho proces protáhlo, takže nad ním byl vynesen rozsudek až po smrti Stalina a Gottwalda. To mu podle mnohých zachránilo život.
Komunistické přesvědčení nenarušilo ani věznění
Husák byl propuštěn až v roce 1960 po amnestii prezidenta Novotného. Jeho věznění by se dalo vnímat jako spravedlivý trest osudu. Vyzkoušel si praktiky, které do té doby zakoušeli lidé i jeho vinou a člověk by si řekl, že Husák mohl během opustit své komunistické přesvědčení. Opak je však pravdou. Nic ze své osobnosti bolševického lokaje neztratil, a i přes zažitá příkoří zůstal věrný komunistickým idejím.
V bouřlivých 60. letech se projevil jako ukázkový kariérista. Zapojil se do reformního proudu v KSČ a byl známý jako stoupenec reforem. Možná i díky tomu se stal v dubnu roku 1968 místopředsedou československé vlády. Už brzy se však mělo ukázat, že nejvěrnější není své zemi, ale soudruhům ze Sovětského svazu.
Husák byl ukázkovým příkladem věrného komunisty, který byl ochoten tomuto totalitnímu režimu obětovat vše.
Z reformisty tváří normalizačních čistek
Pro většinu lidí znamenala invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa naprostou katastrofu a životní zklamání. Ne však pro Gustáva Husáka. Pro něj to naopak byla neopakovatelná příležitost, které bez zaváhání využil. Husáka si tak během návštěvy Moskvy vyhlédnul nejvyšší představitel SSSR a strůjce okupace Československa, Leonid Brežněv. Bylo to zřejmě díky Husákově výřečnosti a ráznosti.
Brežněv mu dal svou plnou důvěru pro znovuobnovení komunistických pořádků v Československu. A Husák skákal přesně tak, jak Brežněv pískal. Na mimořádném sjezdu KSS byl zvolen prvním tajemníkem a pronesl známou větu: „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické“ a poprvé použil slovo normalizace. V dubnu 1969 nahradil Dubčeka ve funkci prvního tajemníka KSČ a v květnu 1971 se stal také prvním tajemníkem KSČ. Do svých rukou tím uchvátil absolutní moc v ČSSR.
Tvrdé čistky a perzekuce nepohodlných
Ve své funkci Husák rozhodně nestál se založenýma rukama. Stal se tak, jako za druhé světové války, prodlouženou rukou bolševiků ze Sovětského svazu. Byl hlavní tváří normalizace a zahájil rozsáhlé čistky ve všech odvětvích společenského a hospodářského života.
Vedoucí posty začali obsazovat ti, kteří srpnovou okupaci vnímali jako bratrskou pomoc, odsoudili všechny reformní snahy Pražského jara a vyjádřili věrnost normalizační KSČ. Často to přitom byli zcela nekompetentní lidé. Husákův režim ukázal svou tvář i odstraňováním pomníků prezidenta Masaryka, které byly na mnohých místech obnoveny v letech 1968–1969.
K nejvyššímu politickému postu, tedy funkci prezidenta, Husákovi dlouho stál v cestě Ludvík Svoboda.
Vrchol kariéry a smrt
Ani vůdčí postavení v KSČ Husákovi nestačilo. Jeho vrchol politické kariéry tak nastal až roku 1975. Tehdy byl funkce zbaven nemocný prezident Ludvík Svoboda. Následnou volbu nového prezidenta Husák vyhrál a zopakoval to i v letech 1980 a 1985. To už však byl ve velmi špatném zdravotním stavu. Byl velmi silným kuřákem, trpěl cukrovkou a měl vážný šedý zákal kombinovaný s celoživotní těžkou krátkozrakostí.
Prezidentem zůstal až do prosince 1989, kdy ještě jmenoval Čalfovu Vládu národního porozumění. Hned poté z funkce abdikoval. Na začátku devadesátých let se jeho zdravotní problémy jen dál zhoršovaly. Žil zapomenutý, většinou společnosti nenáviděný a vysmívaný. Když 18. listopadu 1991 zemřel, nikdo se o něj nezajímal. Takový je osud lidí, kteří se postaví proti svému národu a slouží zrůdné ideologii.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gust%C3%A1v_Hus%C3%A1k
https://www.novinky.cz/clanek/historie-jak-chtel-gustav-husak-pripojit-slovensko-k-sovetskemu-svazu-40480023
https://www.reflex.cz/clanek/historie/85303/gustav-husak-burzoazni-nacionalista-a-symbol-socialisticke-normalizace-v-ceskoslovensku.html
https://www.novinky.cz/clanek/historie-gustav-husak-stale-slouzi-jako-zrcadlo-nasich-proher-i-vitezstvi-40462658
