Článek
„Z hlediska průběžných plateb od Evropské komise jsme ve srovnání s ostatními členskými státy EU druhým nejlépe čerpajícím státem z evropské sedmadvacítky,“ pochválila Česko ministryně financí Alena Schillerová.
Na první pohled fantastická zpráva. Jsme druzí! Skoro jako bychom získali stříbrnou medaili na mistrovství Evropy. Jen člověk trochu tápe, v jaké disciplíně jsme vlastně soutěžili.
Je to podobné, jako kdyby někdo slavnostně oznámil: „Jsem druhý největší jedlík mražené pizzy v celé ulici.“ Zní to působivě. Jenže pak zjistíte, že sousedé naproti pizzu vůbec nejedí, vedlejší rodina si peče vlastní, pod vámi drží dietu a ten bohatý soused z horního patra podporuje charitu „Pizza pro chudé“. Navíc jsme jediní, kdo soutěží o titul a máme z pizzy nadváhu.
Stejné je to s evropskými fondy. Samotné pořadí není ani dobré, ani špatné. Záleží na tom, kolik peněz jsme měli k dispozici, jak rychle je čerpáme a jak smysluplně je využíváme. Číslo bez kontextu je jen číslo.
Na celé věci je ale zajímavější něco jiného.
Česká politika už řadu let vede s Evropskou unií zvláštní vztah. Když přijde řeč na regulace, klimatickou politiku nebo další evropské předpisy, Brusel bývá často vykreslován jako někdo, kdo nám neustále něco přikazuje. Slýcháme, že nám zasahuje do života, omezuje naši svobodu nebo rozhoduje za nás.
Když ale přijde řeč na evropské peníze, najednou se stejný Brusel promění v partnera, se kterým se rádi pochlubíme. Druhé místo v čerpání fondů se stává důvodem k hrdosti a tiskovým zprávám.
Na tom není nic špatného. Pokud jsme členy Evropské unie, je logické snažit se získat zpět co nejvíce prostředků z rozpočtu, do kterého také přispíváme. Bylo by naopak zvláštní dobrovolně nechávat peníze ležet na stole.
Jenže právě proto působí zvláštně, když se Evropská unie jednou prezentuje téměř jako hrozba a podruhé jako vítaný zdroj miliard. Jednou je Brusel symbolem ztráty suverenity, podruhé důvodem k oslavě našich úspěchů.
To není problém Evropské unie - to je problém naší politické komunikace.
Možná bychom si proto měli vybrat konzistentnější přístup. Buď je Evropská unie partner, se kterým chceme spolupracovat, nebo je skutečně tak špatná, jak někdy slýcháme. V tom druhém případě by ale bylo fér říct i větu, která v české politice zaznívá překvapivě zřídka:
„Děkujeme, ty evropské miliardy si nechte.“
Celkově ČR od svého vstupu do EU 1. května 2004 do 30. června 2026 zaplatila do rozpočtu EU 1,05 bil. Kč a získala téměř 2,18 bil. Kč. Kladné saldo čisté pozice České republiky ve vztahu k rozpočtu EU tak od vstupu do EU celkově dosáhlo téměř 1,13 bil. Kč.
(Při započítání příjmů z NGEU jsou celkové příjmy dokonce 2,39 bil. Kč a kladné saldo tedy téměř 1,4 bil. Kč.)
Diktát z EU…
