Článek
Jeden slib, dvě velké voličské skupiny
Podle aktuálních vyjádření premiéra Andreje Babiše se zdá, že sleva na jízdném, kterou vláda slibovala, příští rok nebude. Důvodem má být stav veřejných financí a jednání o rozpočtu. A právě tady začíná být celý příběh zajímavý.
Protože pokud jste politik a chcete získat hlasy, sleva na jízdném pro důchodce a mladé studenty je ideální politický produkt. Na jedné straně přímo pomůže starším lidem, kteří tvoří většinu voličů hnutí ANO. Na straně druhé pomůže také studentům a splní se tím výtka, že vláda se soustředí hlavně na důchodce, a že „tahle země není pro mladý“.
Je to zkrátka politika v té nejčistší podobě. Jedno opatření, dvě významné voličské skupiny a jednoduché poselství: vláda vám něco dá. Jen se neví kdy a co přesně. A tím se dnes vyhrávají volby.
Po volbách přijde účet
Po volebním úspěchu přijde na řadu rozpočet. A najednou se ukáže, že rozdíl mezi politickým slibem a skutečným vládnutím je celkem zásadní. Slib není výdajová položka a nemusí se vejít do rozpočtu. Nemusí se řešit plytká otázka, kde na to vezmeme, či kde kvůli tomu ubereme.
Vláda může jednoduše říct: letos ještě ne. Možná příště.
A pokud slib správně formulujete, nemůžete ho porušit. V programovém prohlášení nemusí být konkrétní rok. Stačí tedy říct, že se opatření uskuteční. Někdy.
Slib tak zůstává živý a může se odkládat - dokud přináší politické body.
Tip pro šikovné politiky: pokud se nedaří slib splnit, pořád můžete říkat, že za to může vláda minulá, protože k tomu nevytvořila dobré podmínky.
Když není termín, není ani problém
Pokud se něco slíbí bez pevného termínu, může se to splnit kdykoliv. Třeba přesně ve chvíli, kdy je to politicky nejvýhodnější.
A nebo přesně ve chvíli, kdy je to pro příští vládu nejméně výhodné.
To je totiž možná nejgeniálnější část celé strategie. Pokud se vláda rozhodne slevu zavést až na konci svého volebního období, může náklady přenechat budoucnosti. Výhody se projeví okamžitě – lidé uvidí levnější jízdné. Náklady se ale mohou propsat do dalších rozpočtových let. A to už je samozřejmě problém další vlády. Jelikož politika se často přelévá - jednou vládne ten, a pak zas ten, je velmi pravděpodobné, že příští vláda bude oponentem a protivníkem té současné. A tomu lze v budoucnu vyčíst špatná čísla v rozpočtu.
Dárek pro voliče, účet pro nástupce
A pokud po volbách opravdu přijde jiná vláda, může se ocitnout před velmi nepříjemnou otázkou. Buď slevu ponechá a bude muset najít peníze v rozpočtu, který už tak bude napjatý - jako každý rozpočet. Nebo ji zruší či omezí.
A pak bude moci velmi snadno čelit politickému útoku:
„Vláda vám zdražila jízdné!“
Vítězem přitom bude ten, kdo slevu původně slíbil, ale nemusel ji dlouhodobě financovat.
To je ostatně jeden z nejzajímavějších paradoxů politiky veřejných financí. Politicky se totiž často vyplácí rozdávat benefity těsně před volbami a náklady posouvat za jejich horizont. Výhody jsou viditelné okamžitě. Náklady jsou rozprostřené v čase, méně viditelné a navíc je může nést někdo jiný.
Sleva pro všechny, i když ji nepotřebují
A je tu ještě jeden problém: samotná plošnost slevy. Student automaticky neznamená člověka bez peněz, stejně jako důchodce automaticky neznamená člověka v chudobě. Mezi studenty najdeme děti velmi dobře situovaných rodičů nebo vysokoškoláky s vlastním nadstandardním příjmem a mezi důchodci lidi s vysokými důchody, úsporami nebo vlastním majetkem.
Paradoxně sám premiér Babiš je důchodcem, a pokud vláda svůj slib splní, udělí slevu i sám sobě. Jeho majetek se počítá v řádu miliard. Na jeho levnější jízdné se ale složíme my všichni.
Pokud už má stát pomáhat lidem s vysokými náklady na dopravu, dávalo by větší smysl cílit pomoc na ty, kteří ji skutečně potřebují. Plošná sleva je sice politicky atraktivní – každý, kdo ji využije, ji totiž vnímá jako výhodu od vlády –, ale z hlediska veřejných financí jde o poměrně drahý způsob, jak pomáhat i těm, kteří žádnou pomoc nepotřebují.
Slib nestačí. Důležitý je termín a účet
A možná právě proto bychom se měli na podobné sliby dívat trochu jinak.
Nejen podle toho, komu pomohou, ale také podle toho, kdy mají být zavedeny, z čeho mají být financovány a především kdo ponese jejich účet.
Protože vláda, která slíbí výhodu bez termínu a bez jasného financování, si vlastně nechává otevřené všechny možnosti.
Může říct, že slib splní.
Může říct, že ho splní později.
Může říct, že za něj může rozpočet.
A pokud ho nakonec zavede těsně před volbami, může se pochlubit, že splnila, co slíbila, a účty ať skládá někdo jiný.
Taková je genialita některých vládních slibů.
Nejde ani tak o to, zda se splní. Důležité je, že jejich politický potenciál se dá využít hned – zatímco jejich účet může přijít až mnohem později.
A ideálně na stůl někomu jinému.
