Článek
Dětství je pro stát jedna velká investice
Z čistě fiskálního pohledu nezačíná náš život zrovna nejlépe. Novorozenec neplatí daň z příjmu, sociální ani zdravotní pojištění a jeho přínos k DPH je rovněž diskutabilní (byť byznys s dětskými potřebami je jistě velký). Zato potřebuje porodnici, lékaře, později školku, školu a další veřejné služby. Stát tak první část našeho života především investuje a doufá, že se mu to jednou vrátí. Zlom přichází ve chvíli, kdy člověk dokončí vzdělání a začne pracovat. Z rozpočtového nákladu se postupně stává rozpočtový příjem a začíná období, které bychom s trochou nadsázky mohli označit za zlatý věk občana.
Nejlepší občan dobře vydělává a ještě lépe utrácí
Z pohledu veřejných financí je zaměstnaný člověk téměř ideální produkt. Z jeho práce přichází daň z příjmů, sociální a zdravotní pojištění a další odvody spojené se zaměstnáním. Čím vyšší příjem, tím zajímavější částky se v systému pohybují.
Tím ale občanský přínos zdaleka nekončí. Z čisté mzdy člověk nakoupí potraviny, elektroniku, služby nebo třeba nové auto a při tom všem dál odvádí peníze prostřednictvím DPH a dalších daní. Pokud navíc rád tankuje, kouří nebo pije alkohol, stává se z pohledu spotřebních daní téměř vzorovým vlastencem.
Ideální občan tedy nejen vydělává, ale zároveň své peníze nenechává příliš dlouho ležet na účtu. Utrácí, rekonstruuje, cestuje - ideálně v rámci naší krásné republiky, nakupuje a vytváří další ekonomickou aktivitu. Státu totiž prospívá nejen naše práce, ale také naše spotřeba.
Zdravý člověk je pro systém skvělý obchod
Podobně zajímavá je situace u zdravotnictví. Člověk může desítky let odvádět zdravotní pojištění, aniž by čerpal péči odpovídající tomu, kolik do systému přispěl. Pro veřejné finance je proto ideální občan zdravý, chodí pravidelně do práce a zdravotnictví využívá především k preventivním prohlídkám a občasnému předepsání antibiotik.
Mimochodem, pokud by měl náš ideální občan opravdu tuhý kořínek a ani pravidelné kouření by se nijak zásadně nepodepsalo na jeho zdraví, mohl by státní kase pomáhat ještě víc. Koupí alespoň jedné krabičky cigaret týdně by totiž na daních státu odevzdal značnou část její ceny. Z fiskálního pohledu téměř ukázkový zlozvyk – samozřejmě pouze za předpokladu, že by jeho následky nikdy nemuselo řešit veřejné zdravotnictví.
Dlouhodobá nemoc, invalidita nebo nákladná léčba tuto krásnou fiskální bilanci samozřejmě narušují. Ne proto, že by stát nemocné lidi nechtěl léčit – právě to je jeden z důvodů existence veřejného zdravotního systému – ale jednoduše proto, že se člověk z čistého přispěvatele může stát čistým příjemcem.
Podobné je to s nezaměstnaností. Dokud člověk pracuje, peníze proudí především od něj do systému. Jakmile o práci přijde, část toku se obrátí. Z cynického pohledu státního účetního je tedy ideální občan člověk, který ve dvaceti letech nastoupí do práce s vysokým výdělkem a bez zaváhání v ní pokračuje až do důchodového věku.
Největší problém přichází s důchodem
A právě důchod je okamžik, kdy se celoživotní vztah občana a veřejných financí začne zásadně měnit. Člověk, který několik desetiletí odváděl sociální pojištění a daně, začne pravidelně dostávat peníze zpět. A čím déle žije, tím více jich samozřejmě dostane.
Z lidského hlediska je dlouhý a zdravý důchod skvělá zpráva. Z čistě účetního pohledu už je situace méně romantická. Člověk, který odejde do důchodu v 65 letech a dožije se 95, může pobírat penzi dalších třicet let. K tomu s rostoucím věkem obvykle rostou také výdaje na zdravotní a sociální péči.
A tady se dostáváme k morbidnímu vrcholu celé úvahy. Pokud bychom člověka hodnotili skutečně jen podle toho, kolik peněz za život státu přinese a kolik z něj naopak získá, absolutně ideální občan by celý život pracoval, měl vysoký příjem, poctivě platil daně, téměř nestonal a zemřel přesně v den dosažení důchodového věku.
Ani o rok dříve, protože stát by přišel o rok daní a odvodů. Ani o dvacet let později, protože by musel dvacet let vyplácet důchod. Prostě přesně. Po poslední výplatě, ale ještě před první penzí. Z pohledu ministerské excelové tabulky téměř dokonalý životní příběh.
Jenže člověk není položka v Excelu
Celá tahle představa je samozřejmě záměrně absurdní. Dítě není špatným občanem proto, že neplatí daně. Nemocný člověk není ekonomické selhání proto, že jeho léčba stojí miliony. Stejně tak důchodce není přítěží společnosti jen proto, že po desetiletích práce začal ze systému více čerpat, než do něj aktuálně odvádí.
Veřejné finance nejsou firma a stát není podnik, jehož cílem je maximalizovat zisk na jednoho občana. Smyslem celého systému je mimo jiné právě to, že v různých obdobích života stojíme na různých stranách účetní knihy. Jako děti převážně čerpáme, během produktivního života převážně přispíváme a ve stáří se poměr znovu obrací.
Ideální občan by vlastně žil dost mizerný život
Kdybychom tedy chtěli vytvořit fiskálně dokonalého občana, vypadal by jeho život poměrně zvláštně. Vystudoval by rychle a co nejlevněji - ideálně na soukromé škole, případně v zahraničí. Poté by okamžitě nastoupil do dobře placené práce, nikdy by nebyl nezaměstnaný ani dlouhodobě nemocný, hodně by utrácel, celý život by platil daně a veřejné služby by využíval jen minimálně. Nakonec by státu prokázal poslední laskavost tím, že by si nestihl příliš dlouho užívat důchod.
Pokud bychom tuto logiku vzali opravdu vážně, zjistili bychom, že z pohledu státu není ideálním občanem ten nejšťastnější ani ten „nejdéle žijící ve zdraví“. Je to ten, na kterém stát nejvíc vydělá.
