Článek
Přitom ani jedno z nich nevzniklo jako politická přezdívka. Obě mají původ v době před rokem 1989, kdy bezpečnostní a zpravodajské složky používaly krycí jména. Teprve o desítky let později se z nich staly jedny z nejvýraznějších politických nálepek v českém veřejném prostoru. A právě tahle proměna je možná zajímavější než samotná jména.
Bureš: dvě slabiky, které nesou celý příběh
Původ přezdívky Andreje Babiše je dobře známý. Ve svazcích slovenské Státní bezpečnosti byl veden pod krycím jménem Bureš. Podle archivních dokumentů byl v roce 1982 registrován jako agent ekonomické kontrarozvědky. Babiš dlouhodobě tvrdí, že s StB vědomě nespolupracoval a že jeho evidence byla neoprávněná. Právě tady je ale potřeba oddělit dvě různé věci.
První je spor o interpretaci archivních dokumentů a otázka, jaký byl skutečný rozsah či charakter případné spolupráce. Druhou je samotná existence krycího jména. To, že označení Bureš ve spisech existovalo a vztahovalo se k Andreji Babišovi, není předmětem sporu. Postupem času se z něj stalo něco mnohem silnějšího než archivní údaj. Dnes totiž slovo Bureš neoznačuje jen člověka. Připomíná celou debatu o jeho minulosti, vztahu ke komunistickému režimu i dlouholetých soudních sporech kolem evidence StB. Místo dlouhého vysvětlování stačí jediné slovo.
Pávek: podobný příběh, ale jiný kontext
Na první pohled se může zdát, že přezdívka Pávek vznikla stejným způsobem. Ve skutečnosti je situace podstatně složitější. Petr Pavel skutečně používal krycí jméno Pávek. Obdržel ho během postgraduálního zpravodajského kurzu, který absolvoval na konci osmdesátých let jako důstojník Československé lidové armády. Krycí jména byla běžnou součástí podobného výcviku. To ale neznamená, že šlo o krycí jméno agenta StB.
Petr Pavel nebyl evidován jako spolupracovník Státní bezpečnosti. Krycí jméno souviselo s vojenskou rozvědkou a jeho lustrační osvědčení z roku 1992 potvrzuje, že mezi spolupracovníky StB veden nebyl. Přesto se označení Pávek postupně uchytilo v negativním smyslu. Důvodů je několik. Přezdívka zní podobně jako jeho skutečné příjmení, dobře se vyslovuje a zároveň připomíná jeho předlistopadovou vojenskou kariéru. Stejně jako u Bureše se tak z jednoho slova stal symbol mnohem širšího příběhu.
Politická zkratka místo argumentu
Právě tady je vidět síla podobných přezdívek. Dobrá politická přezdívka dokáže do jediného slova vměstnat celý argument. Když někdo řekne Bureš, nemusí už vysvětlovat Babišovu evidenci u StB ani připomínat spory kolem archivních dokumentů. Když použije Pávek, odkazuje na Pavlovu minulost v armádě, členství v KSČ i absolvovaný zpravodajský kurz. Samotné slovo už vytváří určitý rámec, ve kterém je politik vnímán. Přezdívka se tak nestává jen označením osoby, ale i hodnotovým soudem.
Proč právě tahle jména uspěla?
Politických přezdívek vznikají desítky. Jen málokteré ale skutečně zlidoví. Úspěšná přezdívka bývá krátká, dobře se vyslovuje a působí přirozeně. Bureš zní jako běžné české příjmení. Dá se bez problémů skloňovat a nepůsobí jako uměle vytvořený slogan. Podobně funguje i Pávek. Je natolik blízký příjmení Pavel, že nepůsobí cize, zároveň je ale dostatečně odlišný, aby si ho lidé okamžitě zapamatovali. Významnou roli sehrály také sociální sítě. Politická komunikace se během posledních let dramaticky zkrátila. Z dlouhých textů se staly titulky, z titulků příspěvky a z příspěvků často jen několik slov. V takovém prostředí mají podobné přezdívky obrovskou výhodu.
Krycí jména nejsou totéž co spolupráce
Debata o Burešovi a Pávkovi zároveň ukazuje, jak snadno může docházet k nedorozuměním při práci s archivními dokumenty. Na internetu pravidelně kolují seznamy údajných „agentů StB“, ve kterých se vedle sebe objevují desítky známých osobností. Jenže samotná přítomnost člověka v archivech StB automaticky neznamená, že byl jejím spolupracovníkem. Státní bezpečnost vedla spisy také na osoby, které sledovala, prověřovala nebo považovala za politicky nepřátelské. Právě proto se v různých archivech objevují například Václav Havel, Petr Pithart, Pavel Rychetský, Šimon Pánek a mnozí další. U řady z nich šlo naopak o osoby sledované komunistickým režimem, nikoli o jeho spolupracovníky. Rozlišovat mezi jednotlivými typy evidence je proto zásadní. Fotografie známého člověka, nápis „StB“ a nějaké krycí jméno totiž mohou na první pohled vytvářet úplně jiný dojem, než jaký odpovídá skutečnosti.
Ironie, která přežila režim
Na příběhu Bureše a Pávka je možná nejzajímavější jedna věc. Obě jména vznikla proto, aby skutečnou identitu svého nositele skryla. O více než třicet let později plní přesně opačnou funkci. Dnes jejich vyslovení identitu okamžitě odhalí a zároveň připomene část minulosti, kterou si jejich političtí odpůrci přejí zdůraznit. A právě v tom spočívá síla politických přezdívek. Nejsou to jen jiná jména. Jsou to zkratky příběhů a někdy dokážou dvě slabiky říct víc než celý odstavec. Bohužel v dnešní rychlé době často bez vysvětlení kontextu.
