Kanada jako přítelkyně EU? Výhoda i pro nás

Ještě před několika lety by představa Kanady jako součásti evropských struktur působila spíše jako politická fantazie. Dnes už ale nejde jen o akademickou úvahu. V září 2026 předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová přišla s myšlenkou, že by se Kanada mohla stát vůbec prvním „přidruženým členem“ Evropské unie. Kanadský premiér Mark Carney myšlenku užšího propojení přivítal, ani Kanada však neusiluje o klasický vstup do Unie.

A to je důležitý rozdíl. Kategorie přidruženého člena dnes v evropských smlouvách vůbec neexistuje. Spíše než o vstup Kanady do EU jde tedy o hledání úplně nového modelu vztahu. Určité základy už přitom existují. Kanada a EU mají obchodní dohodu CETA, Kanada je zapojena do programu Horizon Europe a obě strany mají také bezpečnostní a obranné partnerství. V roce 2025 dosáhl vzájemný obchod se zbožím a službami přibližně 130 miliard eur. EU je po Spojených státech druhým nejvýznamnějším obchodním partnerem Kanady. To je už velmi blízký vztah. Pořád ale není ani zdaleka tak hluboký jako ten, který má Evropská unie s Británií.

Tady začíná být celá situace zajímavější. Kanada a Velká Británie mají společnou historii, stejného panovníka, jsou členy Commonwealthu, NATO, skupiny G7 i zpravodajského uskupení Five Eyes. Britský a kanadský politický systém mají společné kořeny a mezi obyvateli obou zemí existují dlouhodobě silné osobní a kulturní vazby. Mohlo by se proto zdát, že Kanada má k Británii bližší vztah než Británie k Evropské unii. Jenže z ekonomického pohledu to neplatí. V roce 2025 dosáhl celkový britský obchod se zeměmi EU přibližně 859 miliard liber a představoval více než 45 procent veškerého britského zahraničního obchodu. Obchod Británie s Kanadou činil ve stejném roce přibližně 34 miliard liber. Rozdíl je tedy přibližně pětadvacetinásobný.

Británie je geograficky i ekonomicky s Evropou provázána způsobem, kterému vztah s Kanadou jednoduše nemůže konkurovat. Brexit tuto provázanost zásadně oslabil, ale rozhodně ji neodstranil.

Spojené království opustilo EU 31. ledna 2020 a následně také jednotný evropský trh a celní unii. Přišlo tím o výhody plného členství včetně automatického volného pohybu osob. Současný vztah ale rozhodně nelze charakterizovat jako obyčejnou obchodní dohodu. Dohoda o obchodu a spolupráci mezi EU a Británií upravuje nejen obchod se zbožím a službami, ale také dopravu, energetiku, rybolov, sociální zabezpečení, policejní a justiční spolupráci nebo účast v evropských programech. Evropská komise ji sama popisuje jako vztah, který jde výrazně dál než běžné dohody o volném obchodu. A vztah se znovu prohlubuje.

Po britsko-evropském summitu v roce 2025 se začalo jednat o společném sanitárním a fytosanitárním prostoru, propojení systémů emisních povolenek, účasti Británie na evropském trhu s elektřinou nebo novém programu pro mobilitu mladých lidí. Pro rok 2027 už byla otevřena také cesta k návratu Británie do programu Erasmus+. Británie se tedy nevrací do Evropské unie. V některých oblastech ale postupně obnovuje propojení, o která při brexitu přišla. Brexit tak představoval v přirovnání k partnerské situaci mezi lidmi spíše odstěhování se do vlastního bytu, než přímo ukončení vztahu.

U vztahu Kanady a Británie je situace téměř opačná. Hospodářská integrace je proti vztahu Británie s EU nesrovnatelně menší, osobní a institucionální vztahy jsou ale v některých ohledech jednodušší. Zajímavým příkladem je mobilita mladých lidí. Kanaďané ve věku 18 až 35 let mohou prostřednictvím britského Youth Mobility Scheme v Británii žít a pracovat až tři roky. Obdobné možnosti mají mladí Britové v Kanadě prostřednictvím programu International Experience Canada. To je něco, co mezi Británií a Evropskou unií po brexitu v obecné podobě zatím neexistuje. Právě o podobném programu se ale dnes znovu jedná.

Obchodní vztah mezi Kanadou a Británií je také zajímavý z jiného důvodu. Když byla Británie členem EU, vztahoval se na ni obchodní režim dohody CETA mezi EU a Kanadou. Po brexitu proto obě země uzavřely vlastní Trade Continuity Agreement, jehož smyslem bylo co největší část výhod CETA jednoduše zachovat. Britská vláda přímo uvádí, že tato dohoda účinky CETA v maximální možné míře reprodukuje.

Zjednodušeně lze dnešní situaci popsat následovně. Británie a Evropská unie mají zdaleka nejhlubší ekonomické propojení. Mají rozsáhlou obchodní dohodu, společná pravidla v některých oblastech, Británie se účastní některých evropských programů a nyní se jedná o další sbližování. Nemají už ale volný pohyb osob, Británie není v jednotném trhu ani celní unii a nemá žádné slovo při přijímání evropských pravidel. Kanada a Evropská unie mají CETA, politické a bezpečnostní partnerství a spolupracují například ve výzkumu. Kanada však není součástí evropského trhu v takovém rozsahu jako někdejší Británie a mezi oběma stranami neexistuje obecný volný pohyb pracovníků.

Kanada a Británie mají hospodářsky menší vztah, zato výraznou historickou, bezpečnostní a kulturní blízkost. Mají vlastní obchodní dohodu, společné členství v CPTPP a poměrně štědrý program pro pracovní pobyty mladých lidí. Žádný z těchto tří vztahů tedy není jednoduše „nejbližší“. Každý je hluboký v jiné oblasti. A právě jejich kombinace možná ukazuje, kam by se mohl vztah Kanady a EU posunout.

Kanada pravděpodobně nepotřebuje kopírovat současný britský vztah s Evropskou unií. Může si z něj ale vzít některé prvky. Už dnes má s EU obchodní základ v podobě CETA. Mohla by postupně přidávat další evropské programy, užší spolupráci v energetice, obraně nebo technologiích a především mobilitu lidí. Kanadský premiér Carney ostatně v Evropském parlamentu hovořil právě o tom, aby mladí Kanaďané a Evropané dostali více možností žít, pracovat a studovat na obou stranách Atlantiku. Součástí jeho návrhů bylo i zapojení Kanady do programu Erasmus+.

Paralelně přitom EU vyjednává podobné věci s Británií. Za několik let by tak teoreticky mohl vzniknout zajímavý stav: Británie ani Kanada by nebyly členy EU, ale obě by byly napojené na některé evropské programy, výzkum, bezpečnostní struktury, studentské výměny a zvláštní režimy mobility. Část rozdílů mezi těmito třemi vztahy by se tím skutečně začala stírat. Nešlo by o obnovení volného pohybu v podobě, jakou známe uvnitř Evropské unie. Spíše by kolem EU postupně vznikal širší okruh zemí s různě hlubokým přístupem k jejím programům a trhu.

Právě zde se celá geopolitická debata dostává na mnohem praktičtější úroveň. Češi už dnes nejsou od kanadského pracovního trhu úplně odstřiženi. Česká republika patří mezi země zapojené do programu International Experience Canada, který umožňuje mladým lidem cestovat a za určitých podmínek v Kanadě pracovat. Případná celoevropská dohoda by tedy nezačínala od nuly. Mohla by však současné možnosti rozšířit, sjednotit a udělat předvídatelnějšími. Místo desítek rozdílných bilaterálních režimů jednotlivých členských států by mohl vzniknout širší systém pro studenty, absolventy nebo mladé pracovníky z celé EU.

Podobně by mohlo pomoci zapojení Kanady do Erasmus+, jednodušší uznávání kvalifikací nebo větší spolupráce univerzit a firem. Pro českého občana je nakonec toto mnohem důležitější než otázka, zda bude Kanada někdy označována za „přidruženého člena“. Pokud bude možné jednodušeji odjet na semestr do Toronta, pracovat několik let ve Vancouveru nebo získat zkušenosti v kanadské firmě a potom se bez problémů vrátit domů, bude mít sbližování konkrétní význam.

Plnohodnotný vstup Kanady do Evropské unie je naproti tomu velmi obtížně představitelný. Evropské smlouvy počítají s členstvím evropských států. Kanada je navíc hospodářsky mnohem více provázaná se Spojenými státy než s Evropou. Vstup do evropského jednotného trhu a společné obchodní politiky by proto znamenal zásadní změnu celé její ekonomické orientace.

Právě na tento problém upozorňuje také Business Council of Canada. Mnohem větší smysl podle něj dává diverzifikace kanadského obchodu a hlubší spolupráce s Evropou bez klasického členství v EU. Možná tedy ani není potřeba řešit otázku „Kanada v EU?“. Zajímavější otázkou je, jak velkou část praktických výhod evropské spolupráce může Kanada získat, aniž by se skutečným členem stala.

Sbližování Kanady s Evropskou unií a současné opětovné prohlubování vztahů mezi EU a Británií vysílá také důležitý signál velmocím, jako jsou Spojené státy, Čína nebo Rusko. Vzniká stále propojenější skupina vyspělých zemí, která si uvědomuje, že se v řadě strategických oblastí musí více postavit na vlastní nohy. Kanada k tomuto závěru dospívá především kvůli proměně vztahů se Spojenými státy za Donalda Trumpa a otevřeně mluví o potřebě větší ekonomické odolnosti, suverenity a diverzifikace partnerů. Evropa zase svou zranitelnost pocítila především po ruské invazi na Ukrajinu a stále více investuje do vlastní obrany, energetické bezpečnosti a obranného průmyslu.

Británie se do tohoto evropského bezpečnostního prostoru po brexitu znovu výrazně zapojuje. Kanada, Británie a EU samozřejmě nenahrazují NATO ani partnerství se Spojenými státy, jejich těsnější spolupráce ale může vytvořit mnohem samostatnější a sebevědomější pól světové politiky. Vedle obchodu a mobility proto může být právě společná obrana suverenity, kritické infrastruktury, surovinových řetězců a technologické nezávislosti jedním z nejdůležitějších důvodů jejich dalšího sbližování.

A rozhodně by nešlo o slabé uskupení. Evropská unie, Velká Británie a Kanada mají dohromady přibližně 562 milionů obyvatel – EU kolem 451 milionů, Británie 69,5 milionu a Kanada téměř 42 milionů. Ještě výraznější je jejich ekonomická váha. Podle údajů a odhadů MMF pro rok 2026 vytvářejí společně nominální HDP kolem 30 bilionů dolarů: přibližně 23 bilionů připadá na EU, 4,3 bilionu na Británii a zhruba 2,5 bilionu na Kanadu. Pro srovnání, samotné Spojené státy jsou podle stejné metodiky přibližně na 32 bilionech dolarů. K tomu je třeba připočíst dvě jaderné mocnosti – Francii a Británii – dvě stálá křesla v Radě bezpečnosti OSN, rozsáhlou evropskou průmyslovou a technologickou základnu a obrovské kanadské zásoby energie a strategických surovin. Jen členské státy EU vydaly v roce 2025 na obranu 418 miliard eur a své výdaje dál zvyšují. Pokud by se k tomu přidala hlubší koordinace s britskými a kanadskými kapacitami, nešlo by o žádný okrajový klub, ale o jeden z ekonomicky, technologicky a vojensky nejvýznamnějších prostorů světa.

Brexit ukázal jednu věc poměrně názorně. Mezi členstvím v Evropské unii a obyčejným vztahem ke třetí zemi existuje obrovské množství mezistupňů. Británie se po odchodu z Unie nejprve vzdálila a nyní znovu hledá oblasti, kde se chce přiblížit. Kanada začíná z druhého konce a snaží se současnou spolupráci postupně prohlubovat. Zajímavé je, že oba směry se mohou časem částečně potkat.

Británie pravděpodobně zůstane s EU ekonomicky mnohem více propojena než Kanada. Kanada zase může zachovat svůj mimořádně blízký vztah s Británií a Spojenými státy a zároveň získat větší přístup k evropským programům. Nemusí si mezi nimi vybírat. A pokud výsledkem budou jednodušší možnosti studia, práce a cestování mezi Kanadou a Evropou, může z nového uspořádání těžit také Česká republika. Kanada se nemusí stát dalším členem Evropské unie. Možná jí bude stačit stát se opravdu blízkou evropskou přítelkyní.

Zdroje

1. Council on Foreign Relations
https://www.cfr.org/articles/membership-without-membership-what-can-europe-really-offer-canada

2. Business Council of Canada
https://www.thebusinesscouncil.ca/publication/beyond-eurovision-why-joining-the-eu-would-defy-canadas-economic-reality/

3. Atlantic Council
What von der Leyen and Carney Are Up to With Canada’s Associate EU Membership

4. Evropský institut pro bezpečnostní studia
The EU's First Associate Member?

5. Consilium Europa

https://www.consilium.europa.eu/cs/policies/defence-numbers/