Článek
A právě proto dnes čím dál častěji slýcháme větu: „S ním už se nebavím. Volí SPD.“ Nebo naopak: „To je pražská kavárna ze SPOLU, s tím nemá cenu se bavit.“ Sledujeme válku tvrdého politického jádra; dezolátů na jedné, a libtardů na druhé straně.
Je to škoda. Ale zároveň je naivní tvrdit, že na politice nezáleží.
Politika je jen vrchol ledovce
Když někdo volí vyšší nebo nižší daně, pořád se bavíme o tomtéž cíli – jak by měl stát fungovat. Jenže některé politické spory už nejsou o daních. Jsou o tom, jak člověk vnímá svět:
- Jaký má vztah k Evropské unii,
- jestli považuje média za nepřítele,
- jak nahlíží na Rusko,
- jak přistupuje k menšinám,
- jakou váhu přikládá názorům odborníků.
A právě tady se z politického sporu stává spor hodnotový.
Kdy to funguje?
Překvapivě často. Znám lidi, kteří volí úplně jiné strany a přesto spolu chodí na pivo dvacet let. Jak je to možné? Protože politika není hlavním tématem jejich života. Když se sejdou, řeší děti, práci, fotbal, dovolenou nebo auta.
Občas si rýpnou.
„Tak koho jste letos zase volili?“ Padne pár vtípků. A tím to končí. Takové přátelství může fungovat bez problémů. Dokonce může být zdravé. Člověk nezůstane uzavřený ve své sociální bublině a zjistí, že svět není černobílý.
Alkohol: nejlepší i nejhorší moderátor
Jsou ale také lidé, u kterých taková idylka končí u třetího piva. Často stačí pronést osudovou větu:
„Stejně za všechno můžou…“ A každý si může dosadit svůj oblíbený terč.
- Brusel.
- Ukrajinci.
- Babiš.
- Fiala.
- Migranti.
- Pražská kavárna.
- Důchodci / mladí
V tu chvíli se přestává debatovat. Alkohol totiž snižuje schopnost brzdit emoce a zvyšuje ochotu pronášet kategorické soudy. To, co by člověk za střízliva formuloval opatrně, po několika pivech řekne jako neotřesitelnou pravdu. A večer, který začal u guláše, končí tím, že dva kamarádi odcházejí každý jinou ulicí.
Existují témata, přes která vlak nejede
Každé přátelství má své hranice. Někdo nepřekousne lež, další podvody nebo fandění Slavii. A stejně tak existují lidé, pro které jsou nepřekročitelné některé politické postoje. Představte si situaci: sedíte s kamarádem a ten začne tvrdit, že lidé určitého původu jsou nebezpeční už jen proto, odkud pocházejí. Nebo začne obhajovat billboard, který pracuje se strachem tím, že spojuje konkrétní etnickou skupinu s násilím.
V takovou chvíli už nejde o to, jestli někdo preferuje nižší daně nebo jiný volební systém. Jde o pohled na jednotlivé lidi. A tam už může být velmi těžké pokračovat v debatě, jako by se nic nestalo. Možná má smysl zeptat se:
„Posuzoval bys stejně všechny Čechy podle každého Čecha, který spáchá násilný trestný čin?“ Pokud druhá strana připustí, že jednotlivci nereprezentují celý národ nebo etnickou skupinu, debata může pokračovat. Pokud ne, problém už není politický. Je lidský.
Tady přiznávám barvu
Volil jsem SPOLU. Ne proto, že bych považoval jejich politiky za dokonalé. Nejsou, žádný politik není dokonalý. Ne proto, že bych souhlasil se vším - nesouhlasím.
Ale proto, že je mi bližší způsob, jakým se snaží vést veřejnou debatu. Ano, občas působí příliš akademicky. Někdy podivně komunikují. Ano, umí být odtržení od běžného života. To všechno je podle mě oprávněná kritika. Přesto mám pocit, že kladou větší důraz na fakta než na emoce a na hledání řešení než na hledání nepřítele. A právě v tom vidím největší rozdíl.
Proto i pro mě je obtížné vést kultivovanou debatu s příznivcem druhého tábora, protože mi většinou veškerá argumentace zní jako papouškování naučených lží z videí z facebooku. Ale uvědomuji si, že oponent stejně tak vnímá moje argumenty.
Obecně bych nerad svět vnímal podobně jako moderátor Ondřej Novotný, který se nedávno v rozhovoru v čase 3:35 nechal slyšet, že, a to parafrázuji - i když je někdo například zarputilý Motorista, stále mohou být přátelé. Jen se nesmí bavit o politice, protože si o něm bude myslet, že je úplný i***t.
Ne každý spor je jen jiný názor
Často slýcháme větu:
„Musíme respektovat všechny názory.“
Nemusíme.
Respekt si zaslouží člověk. Názory si naopak zaslouží být prověřovány.
Jestli někdo tvrdí, že za všechny problémy může jedna skupina lidí, že odborníci vždy lžou nebo že jediným řešením je hledat nepřítele, pak není povinností ostatních s tím souhlasit jen proto, aby zachovali klid u stolu. Demokracie nestojí na tom, že všechny názory jsou stejně kvalitní. Stojí na tom, že o nich můžeme svobodně diskutovat.
A také na tom, že některé argumenty obstojí lépe než jiné.
Tak může?
Ano.
A dokonce by měli. Jinak se společnost rozpadne na uzavřené světy, které o sobě budou vědět jen to nejhorší. Ale funguje to jen do chvíle, kdy obě strany dokážou oddělit člověka od jeho volebního lístku. A hlavně tehdy, když jsou obě ochotné připustit, že se mohou mýlit. Jakmile jedna strana přestane poslouchat a začne jen hledat nepřítele, není problém v tom, že volí jinou stranu. Problém je v tom, že přestala vést dialog.
A bez dialogu nevydrží žádné přátelství. Ani demokracie.
Můžeme sami sebe vyzkoušet jednoduchým testem. Položme si otázku, koho volíme. A následně otázku, co druhá strana udělala nebo dělá dobře, v čem souhlasíme „s tím druhým táborem“. Pokud nic nenajdeme, problém bude velmi pravděpodobně v nás.
