Článek
Jenže trestní politika by neměla být postavena na emocích. Jejím cílem není uspokojit společenský hněv, ale snížit množství kriminality a minimalizovat škody. A právě zde přichází ke slovu ekonomie zločinu.
Zločin jako rozhodnutí
Nositel Nobelovy ceny Gary Becker přišel v 60. letech s podivnou myšlenkou: mnoho pachatelů se chová racionálně. Ne v morálním smyslu, ale ve smyslu vlastního prospěchu. Před spácháním činu – byť třeba jen podvědomě – zvažují očekávaný přínos, pravděpodobnost dopadení a výši trestu.
Samozřejmě, že obvyklý pachatel nesedí s kalkulačkou v ruce. Behaviorální ekonomie navíc ukazuje, že lidé často jednají impulzivně, pod vlivem emocí nebo alkoholu a systematicky podceňují rizika. Přesto platí, že pobídky mají význam. Pokud by tresty neměly žádný vliv, nebyl by důvod je vůbec ukládat.
Ekonomové proto nehledají „nejtvrdší možný trest“. Hledají trest, který vede k nejlepším výsledkům pro společnost.
Když je trest příliš vysoký
Na první pohled se zdá, že čím vyšší trest, tím lépe. Jenže ekonomie často ukazuje, že extrémy mohou vytvářet nežádoucí pobídky a tedy i účinky.
Představme si pachatele, který právě spáchal znásilnění. Oběť ho poznala a může ho identifikovat. Pokud by za znásilnění i za vraždu hrozil stejný trest – například doživotí bez možnosti propuštění – ekonomická (možná cynická) logika říká, že odstranění svědka může zvýšit jeho šanci uniknout dopadení, aniž by mu hrozil vyšší trest, protože sníží riziko dopadení, aniž by se tím zvýšil trest.
Nejde o tvrzení, že by takto uvažoval každý pachatel. Jde o to, že právní systém by neměl vytvářet pobídky, které byť jen malé části pachatelů dávají důvod eskalovat násilí.
Právě proto většina právních systémů zachovává jasnou hierarchii trestů. Vražda je trestána přísněji než znásilnění, stejně jako ozbrojená loupež přísněji než krádež.
Behaviorální ekonomie: lidé nejsou dokonale racionální
Behaviorální ekonomie zároveň upozorňuje na další problém. Lidé reagují mnohem citlivěji na pravděpodobnost dopadení než na samotnou výši trestu.
Jinými slovy: zvýšit pravděpodobnost, že pachatel bude odhalen a odsouzen, může mít větší preventivní efekt než zdvojnásobení trestní sazby.
To potvrzuje i zkušenost mnoha států. Země s extrémně vysokými tresty nemusejí mít nižší kriminalitu než státy s tresty mírnějšími, pokud je u nich nízká objasněnost případů. Pachatelé totiž často nepřemýšlejí stylem „dostanu patnáct nebo dvacet let“, ale spíše „stejně mě nechytí“.
Z pohledu společnosti proto může být výhodnější investovat do kvalitnější práce policie, forenzních metod, rychlejšího soudnictví nebo lepší podpory obětí než pouze zvyšovat maximální tresty.
Trest musí být přísný, ale také promyšlený
Ekonomie zločinu neříká, že pachatelé znásilnění mají dostávat nízké tresty. Naopak. Tvrdí pouze, že existuje určitá hranice, za kterou další zpřísňování nepřináší vyšší bezpečnost a někdy může bezpečnost dokonce snižovat.
Stejnou logiku používáme i v běžném životě. Když chceme snížit počet dopravních nehod, nestačí jen zvyšovat pokuty do nekonečna. Mnohem účinnější bývá kombinace rozumných sankcí, vysoké pravděpodobnosti kontroly a kvalitní infrastruktury.
U násilné kriminality je situace složitější, princip je ale podobný.
Nejtěžší otázky nemají jednoduché odpovědi
Je přirozené chtít pro pachatele po otřesném případu co nejvyšší trest. Emoce jsou součástí lidské povahy. Jenže trestní právo má chránit budoucí oběti, nikoliv pouze vyjadřovat náš hněv nad těmi minulými.
Pokud chceme, aby bylo ve společnosti méně znásilnění a méně vražd, nestačí se ptát, jak potrestat pachatele co nejtvrději. Musíme se ptát, jak nastavit systém tak, aby motivoval k co nejmenším škodám.
A právě v tom spočívá možná nejméně intuitivní závěr ekonomie zločinu: nejvyšší možný trest nemusí být vždy tím nejlepším trestem.
