Článek
Jsou profese, které měříme metrem. A jsou profese, které měříme dobou, po kterou držíme ruku.
Když mluvíme o domovech pro seniory, o lůžkách následné péče nebo o mobilních službách, většina z nás vidí jen čísla: státní dotace, lůžkodny, tabulkové platy. Vidíme systém. Jen málokdo však skutečně vidí onu tkaninu lidského života, která se mezi těmito položkami tká.
Mluvme o čase.
V moderním světě je čas komodita, s níž obchodujeme. Spěcháme, abychom ho ušetřili. Ale v tichých chodbách, kde končí cesty našich otců a matek, se čas stává něčím jiným – stává se zlatem a měnou lásky.
Pečovatelka, Ošetřovatel. Tyto tituly znějí tak obyčejně, tak technicky. Zkuste si za nimi představit jiný popis práce:
- Manažerka poslední naděje.
- Tlumočnice ticha.
- Strážce důstojnosti.
Jejich pracovní náplní není pouze podání léku nebo sterilizace nástroje. Jejich skutečnou, neviditelnou rolí, je zajistit, aby poslední kapitola života nebyla jen mechanické přežívání, ale důstojný lidský epilog.
Tři minuty u lůžka
Zeptejte se jich, co je nejtěžší. Neřeknou vám, že je to fyzická námaha – tu zvládne tělo. Řeknou vám, že je to chronický nedostatek tří minut navíc.
Tři minuty navíc, kdy by mohli sedět u lůžka pana Nováka, který ztratil paměť, ale ne potřebu cítit dotyk. Tři minuty, aby paní Dvořáková, která už nemluví, mohla držet něčí ruku a vědět, že tady někdo je. Tři minuty, které se v tabulkách promění ve zpoždění, v reálném životě však znamenají rozdíl mezi pocitem opuštěnosti a pohlazením.
V tomto kontextu je práce pečovatele nejintimnější a nejdůležitější službou, kterou společnost může poskytnout. Jsou to oni, kdo s klidem a bez afektu čelí strachu, hněvu a bolesti, které my sami vytěsňujeme.
A jak reagujeme my, společnost?
Často s přezíráním. S představou, že jde o podřadnou práci pro lidi bez ambicí. Platíme je tak, že jejich vlastní finanční důstojnost je neustále podkopávána. Očekáváme svatost za almužnu.
Respekt není jen věc slušnosti. Respekt k pečovatelům je investice do naší vlastní budoucnosti, do naší vlastní poslední hodiny. Protože jednoho dne se i vy, i já, staneme klienty tohoto systému, závislými na trpělivosti a empatické síle těch, kteří se rozhodli zůstat a držet tu ruku, i když na to nemají v rozpočtu vyhrazený čas.
Než příště projede kolem sanitka, nebo uvidíte utahanou pečovatelku spěchající domů z noční, vzpomeňte si na ty tři minuty ticha a lásky. A zeptejte se, kolik jsme jako společnost ochotni zaplatit za to, aby náš konec nebyl jen statistika, ale lidský příběh.
Jak se můžeme aktivně postavit za ty, kteří nám zaručují důstojnost, když už nemáme sílu bojovat sami? O tom budeme hovořit v mém příštím příspěvku, kde nabídnu konkrétní kroky, jak podpořit ty, kteří stojí u zrodu každého tichého zázraku péče.
