Článek
Každý, kdo se někdy staral o milovaného člověka dlouhodobě (ať už profesionálně nebo doma), zná ten pocit. Moment, kdy si v tichu kuchyně nebo v autě cestou z práce přiznáte: „Už nemůžu. Nenávidím to. Chci, aby to skončilo.“
Je to myšlenka, za kterou se okamžitě trestáme lavinou viny. Rychle ji zameteme pod koberec, abychom nezranili křehký obraz svatosti a oddanosti, který si společnost vytvořila o správném pečovateli.
Ale jako zkušený profesionál s vámi musím být upřímný: Tato myšlenka je v pořádku. A dokonce nutná. Je to totiž jen zkratka pro volání vyčerpaného těla: „Potřebuji pomoc, nebo se zhroutím.“
Když láska není dostatečná
Kultura péče je založena na mylné představě, že láska a obětavost jsou dostatečným palivem. Není. Láska nezaplatí účty. Obětavost vás nenaučí, jak zvednout 80kilového pacienta, abyste si nezničili záda. A láska vás neochrání před neustálým emocionálním stresem.
Syndrom vyhoření (Burnout) v péči má specifickou, zničující podobu: Emoční vyčerpání, depersonalizace a snížení osobního uspokojení.
- Emoční vyčerpání: Váš emoční zásobník je prázdný. Už nemáte sílu soucítit. Reagujete apatií, i když byste měli cítit lítost. A za to se nenávidíte.
- Depersonalizace: Začnete svého pacienta nebo milovaného člověka vnímat jako „problém“, jako „úkol“, namísto jako lidskou bytost. Jde o obranný mechanismus mysli, který se snaží udržet si odstup od neustálého utrpení.
- Snížení uspokojení: Cítíte, že i přes všechnu snahu neděláte dost. Cítíte se nekompetentní, i když děláte maximum v nemožných podmínkách.
Cesta k odpuštění a opoře
Cesta ven z tohoto kruhu začíná u jednoho radikálního kroku: Přiznat si hněv a vinu. Je to jako pustit páru z přetlakového hrnce. Teprve pak můžeme začít hledat systémovou a osobní oporu.
1. Pro rodinné pečovatele: Vytvořte hranice
Přestat být hrdinou. Naučte se delegovat a žádat o pomoc (i finanční). Respitní péče (odlehčovací služby) není selhání. Je to kyslíková maska. Použijte ji dříve, než se udusíte. Pečovatel, který zkolabuje, pomůže méně než ten, který si vezme den volna.
2. Pro profesionální pečovatele: Volání po etickém minimu
Vyžadujte adekvátní personální standardy (poměr sester/pečovatelů na pacienta). Vaše vyhoření je nebezpečné pro pacienty. Není to jen váš problém, je to problém bezpečnosti péče. Hlasitě žádejte o psychologickou podporu na pracovišti.
3. Pro společnost: Přestaňte idealizovat
Přestaňme mluvit o pečovatelích jen jako o Andělech. Jsou to profesionálové, kteří potřebují adekvátní plat, odpočinek a legislativní ochranu. Dokud je budeme nutit k obětem, budeme z nich dělat hořící hrdiny. A vyhořelý hrdina je hrdina, který za chvíli nebude.
Chceme-li důstojnou péči pro naše blízké, musíme nejprve zajistit důstojný život pro ty, kteří tuto péči poskytují. Odpustit si pocity hněvu, přiznat si vyčerpání, a hlasitě volat po změně – to je největší akt lásky, který můžeme pečovatelům i sobě navzájem dát.
Jako profesionální ošetřovatel i pečovatel jsem tyto pocity zažil mnohokrát. V mém příštím příspěvku se podíváme na další tabu: Jak komunikovat intimitu a sexualitu seniorů, téma, které je často považováno za vtipné, ale v pečovatelském prostředí má hluboký rozměr důstojnosti.
