Článek
Kolik mediální pozornosti by asi dostali lidé o pár metrů dál, kteří prodávají domácí rajčata, med nebo okurky?
Představuji si ten transparent:
„Jsme heterosexuální pěstitelé zeleniny a chceme svá práva.“
Televize by kolem nich pravděpodobně prošla rychlostí světla.
A právě to je na dnešní době možná nejzajímavější. Čím větší společenský křik, tím větší prostor v médiích. Člověk, který ráno vstane do práce, zaplatí energie i daně a večer řeší cenu másla, dnes působí skoro exoticky.
Aby bylo jasno – nikomu nechci říkat, jak má žít. Nepotřebuji nikomu chodit do ložnice ani kontrolovat jeho soukromí. Stejně tak ale nepotřebuji, aby mi kdokoliv přes megafon vysvětloval, že normálnost je přežitek.
Svět je barevný. Jen občas mám pocit, že některé veřejné debaty připomínají konkurz do cirkusu moderní doby. Člověk pak skoro čeká, kdy přijede sanitka s lidským obličejem a cedulkou:
„Jmenuji se Karel a momentálně se identifikuji jako zásahové vozidlo.“
V tu chvíli už možná nebude potřeba politická debata, ale spíš servisní prohlídka zdravého rozumu.
Nezlobím se na ty lidi. Spíš mě fascinuje doba, ve které několik hlasitých aktivistů dostává větší prostor než tisíce normálních lidí, kteří chtějí hlavně klidně žít.
A možná právě proto bychom se měli vrátit k normálním tématům.
Bezpečnost. Pořádek. Fungující město.
Protože někdy je největší rebelie prostě normálně žít.
