Článek
V politice se občas dějí věci, které by scénárista odmítl jako příliš nepravděpodobné. Třeba, když kariéra jednoho člověka roste tempem, které by si zasloužilo vlastní ekonomický model – a přitom k tomu není zapotřebí ani tak přesvědčivý program, jako spíše vhodné okolnosti. A někdy i vhodná společnost.
Když se vedle sebe v debatách opakovaně potkávají Danuše Nerudová a Filip Turek, vzniká zvláštní druh veřejné lekce. Ne nutně o politice, ale o tom, jak silným nástrojem může být kontrast.
Zatímco jeden mluví s jistotou člověka, který zná odpověď dříve, než padne otázka, druhý někdy působí, jako by realitu bral spíše jako nezávazný návrh než jako fakt. A právě v tu chvíli se děje to kouzlo: publikum přestává řešit obsah a začíná hodnotit dojem.
A dojem bývá neúprosný.
Některé výroky z těchto debat pak zůstávají viset ve vzduchu s lehkou pachutí improvizace. Jako kdyby fakta byla jen orientační a zeměpis či historie flexibilní disciplíny. Člověk si občas není jistý, jestli sleduje politickou diskusi, nebo experiment zkoumající, co všechno publikum ještě unese, aniž by hnulo ,,brvou,,.
A zatímco se jedna strana snaží vysvětlovat, druhá – možná trochu překvapivě – získává body. Ne pro to, co říká, ale díky tomu, vedle koho to říká.
Kdyby byla politika sportem, možná bychom tento jev pojmenovali po zásluze. Něco jako „efekt nechtěného asistenta“.
Možná by tedy stálo za úvahu malé gesto.
Kytice.
Poděkování.
Nebo alespoň tichý vděk za službu, která nebyla objednána, a přesto byla odvedena. Protože v politice, stejně jako v životě, nevyhrává vždy ten nejlepší. Někdy zkrátka stačí, že vedle něj stojí někdo, kdo tento přívlastek dokáže velmi přesvědčivě zpochybnit.
