Článek
Během zásadních debat o důchodové reformě, úpravách valorizačních mechanismů či reálném poklesu kupní síly mzdy odborové organizace nedokázaly zaujmout pevné a čitelné stanovisko. Tam, kde se očekávala razantní obrana zaměstnanců, přišla pouze řada kosmetických prohlášení nebo symbolických gest bez skutečného dopadu na veřejnou debatu.
V porovnání s odborovými strukturami v západních demokraciích – jako je Německo či Francie – působí české odbory jako instituce, které ztratily sebevědomí i vliv. Zatímco jejich zahraniční protějšky dokážou vládu pravidelně konfrontovat a efektivně bránit zájmy lidí, u nás zůstávají odbory často jen u tiskových konferencí, krátkých výzev nebo aktivit, které nemají praktický význam.
Selhání nebylo jen dílčí. Týká se jak velkých celostátních centrál, tak menších odborových organizací ve zdravotnictví, dopravě či průmyslu. Všude tam, kde se očekávala pevná opora zaměstnanců, přišla spíše tichá rezignace.
Výsledkem je rostoucí nedůvěra veřejnosti v instituci, která by měla být jedním z pilířů občanské společnosti.
Odbory tak stojí na rozcestí: buď se vrátí ke své základní misi a začnou skutečně hájit lidi, kteří je financují a vkládají do nich důvěru, nebo se budou dále propadat do pozice formální struktury bez reálného vlivu.
