Článek
Jsme v době, kdy se Evropou šíří zvláštní druh politické únavy. Říkáme tomu moderní politika, pokrok, tolerance, humanita. Jenže mezi tolerancí a bezradností existuje rozdíl. A mezi pomocí člověku v nouzi a rezignací na pravidla ještě větší.
Možná právě proto působí současná Evropa někdy dojmem, že se bojí položit úplně obyčejnou otázku: Kdo bude chránit občana, když stát přestane být schopen chránit sám sebe?
Nejde přitom o žádnou fantazii. Evropský migrační a azylový pakt vstoupil 12. června 2026 do fáze uplatňování. Evropská unie jím mění pravidla pro kontrolu hranic, azylové řízení i odpovědnost členských států. A právě v okamžiku, kdy se nová pravidla začínají skutečně uplatňovat, přišla další událost, která ukázala, jak křehká může být ochrana evropských hranic. Na konci července překročilo hranici španělské enklávy Ceuta z Maroka více než 70 000 lidí. Výzkumná služba Evropského parlamentu označila událost za mimořádnou zátěž pro systém a za problém pro bezpečnost vnější hranice EU.
To není argument proti lidem, kteří utíkají před válkou nebo pronásledováním. Je to argument pro fungující stát. Protože lidskost bez pravidel se nakonec může změnit v chaos. A chaos vždycky nejvíce dopadne na ty nejslabší.
Evropa nesmí zapomenout, odkud přišla
Evropská civilizace vznikala po staletí. Křesťanství je jedním z jejích zásadních historických kořenů. Naše města, kostely, nemocnice, školy, právní tradice i představa lidské důstojnosti nevznikly přes noc. Můžeme se o těchto hodnotách přít. Můžeme být ateisté. Můžeme být věřící. Můžeme být konzervativní nebo liberální. Ale měli bychom mít jednu společnou jistotu: Evropa má právo rozhodovat o tom, jaká pravidla budou platit na jejím území.
Stejně tak má právo říct, že násilí, znásilnění, vyhrožování, ničení majetku nebo útok na ženu či dítě nejsou „kulturní rozdíly“. Jsou to trestné činy. A pachatel má být posuzován podle stejného zákona bez ohledu na to, odkud pochází.
Tolerance musí mít také hranice
Osobně odmítám rasismus i kolektivní vinu. Pokud se někdo přistěhuje do České republiky a pracuje, stará se o rodinu, dodržuje zákony a respektuje okolí, není důvod ho posuzovat podle původu. Ale stejně tak není možné omlouvat člověka, který zákony porušuje, jen proto, že patří k nějaké menšině. To by totiž nebyla humanita. To by byla nespravedlnost vůči oběti.
A právě tady podle mého názoru Evropa potřebuje znovu najít zdravý rozum. Pomáhat ano. Chránit skutečně ohrožené ano. Ale zároveň důsledně vyžadovat dodržování zákonů. V roce 2025 bylo v EU vydáno téměř 492 000 rozhodnutí o návratu, přičemž skutečně vykonána byla přibližně jen čtvrtina z nich (135 000). Jinými slovy, systém má stále obrovský problém převést svá rozhodnutí do praxe. A právě tady vzniká otázka důvěry občanů ve stát. K čemu je zákon, který se nedodržuje?
A potom přijde Olomouc
Možná si někdo řekne: „Tohle jsou problémy Bruselu, Španělska nebo Velké Británie. Co s tím má společného Olomouc?“
Více, než si myslíme. Bezpečnost totiž nezačíná v Bruselu. Začíná před naším domem. Začíná na náměstí. V parku. Na dětském hřišti. U nádraží. A také v okamžiku, kdy matka vezme dítě ven a přemýšlí, jestli se tam bude cítit bezpečně.
Olomouc má přitom s problematikou veřejného prostoru vlastní zkušenost. Městská policie se například dlouhodobě zaměřuje na dětská hřiště, pískoviště, parky a další místa, kde se lidé pohybují a kde se mohou objevit bezpečnostní problémy. To není válka proti bezdomovcům. Není to válka proti cizincům. Není to válka proti žádné skupině lidí. Je to otázka jednoduchého principu: Veřejný prostor musí patřit všem, ne těm nejagresivnějším.
Pokud se někde lidé bojí projít, pokud se rodiče vyhýbají dětskému hřišti, pokud někdo obtěžuje okolí, vyhrožuje nebo ničí majetek, stát a město musí reagovat. Ne až ve chvíli, kdy se něco stane. Ale předtím.
Stejná pravidla pro všechny
Mně osobně je úplně jedno, jestli se někdo narodil v Olomouci, Kyjevě, Madridu nebo Kábulu. Pokud přijdu k někomu domů, respektuji jeho pravidla. Stejný princip by měl platit pro veřejný prostor. Česká republika je demokratická země. Každý člověk má svá práva. Ale každý má také povinnosti. A právě na tuto druhou polovinu se v dnešní době někdy zapomíná.
Práva bez odpovědnosti nefungují. Tolerance bez hranic nefunguje. A humanita, která zapomene na oběť, přestává být humanitou. Evropa nemusí být pevností bez srdce. Ale nesmí se stát ani prostorem bez hranic, rules a sebeúcty. Protože stát, který nedokáže ochránit své občany, postupně ztrácí jejich důvěru. A důvěra je něco, co se buduje desetiletí. Ztratit ji lze během jediné generace.
Možná je tedy čas přestat se bát říkat nahlas úplně obyčejnou větu: Pomáhejme těm, kteří pomoc skutečně potřebují. Respektujme každého člověka. Chraňme menšiny před násilím. Ale stejně důsledně chraňme většinu před násilím. A hlavně: Stejný zákon musí platit pro všechny.
