Článek
Po dlouhém pozorování veřejného prostoru jsem dospěl k nevyvratitelnému závěru, že největším nebezpečím pro občany nejsou kapsáři, vandalové ani opilci. Jsou to maminky s kočárky.
Nejenže bezohledně obsazují dětská hřiště, která byla po dlouhá desetiletí určena především zkušeným znalcům levného piva, ale navíc vypouštějí na prolézačky malé lidské jednotky. Tyto jednotky se smějí, pobíhají, ječí a naprosto bezohledně narušují hluboké filozofické rozpravy místních odborníků na politiku, fotbal a světovou ekonomiku.
Někteří z těchto myslitelů sedí na jedné lavičce už několik let. Jsou tak soustředění, že se zvednou jen tehdy, když je třeba doplnit zásoby tekutin, bez nichž by jejich vědecká činnost nemohla pokračovat.
Do celé věci navíc pravidelně zasahuje městská policie. Místo aby ocenila jejich výzkum, neustále je žádá, aby opustili dětské hřiště. Je tedy otázkou, kolik Nobelových cen česká věda ztratila jen proto, že někdo nepochopil význam lavičkového výzkumu.
Další kapitolou jsou zombie páníčci se psy. Poznáte je snadno. V jedné ruce mobil, ve druhé vodítko, které ovšem není připnuté ke psovi. Pes mezitím samostatně provádí biologické hnojení městské zeleně, nejlépe půl metru od pískoviště. Páníček hledí do prázdna s výrazem buddhistického mnicha, který právě dosáhl osvícení. Ve skutečnosti jen sleduje třicáté sedmé video na sociálních sítích.
Večer pak park přebírá další směna. Mladí odborníci na noční život. Hudba hraje tak hlasitě, aby ji slyšeli i lidé, kteří ji slyšet nechtějí. Každá druhá věta začíná slovem „brácho“ a končí obratem, který by jazykovědci raději nikdy nezkoumali.
A člověk si říká, jestli se svět opravdu zbláznil. Pak si ale vzpomene na Švejka. Ne… svět se nezbláznil. Jen začal jeho knihy používat jako návod k životu.
