Článek
Sanitáři pracují za několik profesí kumulovaných v jednu s krycím názvem „sanitář“. Za profese jako psycholog, recepční, uklízečka, zpovědník, pokojská, průvodce, manipulant s těly, číšník atd. mají jeden směšný plat. Přitom se od nich očekává úsměv a pochopení.
Je to zvláštní.
Ve státě, kde se slibuje „úcta k práci“, se sanitář stal symbolem přesného opaku. Všichni tvrdí, že zdravotnictví je priorita. Jen se zapomnělo dodat, že prioritou je hlavně šetřit na lidech, co pracují.
Ministr se fotí s lékaři, premiér mluví o reformách – sanitář zatím tahá postel po chodbě, protože výtah zase nejezdí. Sanitář neprotestuje, nemá čas. Dělá dvanáctky, bere přesčasy, protože kdyby ne, tak pacienti leží tam, kde jsou. Ironií je, že bez nich se slavná mašinérie zhroutí, lékaři nebudou mít koho operovat a chodby se změní v bludiště lehátek. Sanitář je metaforou naší země, pořád něco drží pohromadě. Takže jim nezbývá než pokračovat – v rytmu směn, s vědomím, že stát stojí. Možná by bylo fér postavit sanitářům pomník.
Jenže kdo by ho postavil?
Sanitáři jsou v práci, politici řeší úspěchy v Bruselu a zedníci v Německu.
