Článek
Z mé zkušenosti jsou v tom povětšinou jiné důvody. Podstatné je totiž, co vedlo k tomu, že je někdo trojkař a někdo jedničkář. Někteří to mají od Boha a bez námahy a úmorného šprtání mají jedničky, zatímco ti druzí musí usilovně šprtat, aby dosáhli podobných výsledků jako ti nadaní, kteří toho dosáhnou „s prstem v nose“.
Jenže máme také dva „druhy“ trojkařů. Jedna skupina šprtá a tráví většinu svého mimoškolního času sezením nad učebnicemi a někteří mají i placené doučování. Ta druhá skupina pak tráví svůj volný čas sportem a zábavou a na učení se nemají moc času. Při zkoušení pak musí z drobků vydolovaných z paměti vytvořit něco smysluplného a přijatelného. Musí tvořit!
A protože je to většinou jinak, než to učitel vykládal, či to z něj leze jako z chlupaté deky, tak je výsledek „dobrý“, tj. za tři. Jenže v životě nestačí jen memorovat naučené, protože život je pestrý a nepředvídatelný a tak ti, co museli tvořit u tabule z mála, dokáží i v životě reagovat lépe než šprti. A k nim patří i ti Bohem nadaní jedničkáři, protože ti své jedničky nedostávali za to, že uměli, ale za to, že tomu rozuměli.
Samozřejmě ale platí, že koho to baví, ten se tím neunaví. A baví to ty, kteří tomu rozumí, tj. vidí do toho. Nicméně výjimky jsou vždy možné.
