Článek
Drtivá většina z nás od svých rodičů od útlého mládí slýchá generacemi prověřenou mantru o tom, jak bychom se měli učit a mít samé jedničky a pak se stát někým. Ano, je to prověřená mantra. Je generacemi prověřeno, že nefunguje, a přesto jí stále všichni věří. Proč rodiče chtějí, aby se jejich děti staly někým, a nechtějí raději, aby zůstaly samy sebou? Proč by to děti měly „někam dotáhnout“? Co a kam by proboha měly táhnout? Lepší by bylo, kdyby si každý člověk už jako mladý dokázal položit snadnou otázku, která zní: „co chci já?“. Ale na to se nás ve škole nikdo neptá, to nikoho nezajímá. A to je zatraceně špatně.
Odjakživa
Často říkáme: „takto je to správně a dělá se to tak odjakživa“. No právě, odjakživa. Úspěchu ale zpravidla dosáhne ten, kdo to udělá jinak. Potom zaměstná ty, kteří to až doteď dělali tak, jak odjakživa a řekne, že jim zaplatí, když to budou dělat jinak. A máme tu na dlouhou dobu nově stanovené „odjakživa“
Dělejte, co vás nebaví, a budete odměněni
Napříč světem se školství snaží vychovávat poslušné nástroje bohatých. O škole se dětem říká, že musí zapomenout na to, co je baví, a kvůli své budoucnosti se naučit to, co je nebaví. Jenomže málokdo, kdo dosáhl úspěchu, jej dosáhl v oboru, který ho nebaví. Proto je neuvěřitelně špatné v dětech, které rády experimentují, zabíjet jejich zvědavost povinným memorováním poznatků o běžných zvycích veverky. A naopak děti se zálibou v přírodě mučit větnými členy.
Učitel by měl být dětem průvodcem, ne tím, kdo jim přistřihne křidélka
Už malé děti tedy chodí do školy jen proto, aby se zalíbily paní učitelce a přesvědčily ji, že právě ony dokázaly potlačit samy sebe a naučit se to, co je ale vůbec nezajímá. A právě za to se jim dostane nejvyššího uznání. Tohle má dávat smysl? Na tomto postupu je nejdůležitější si ho nezafixovat.
Udělej, co řeknu, neřeš proč, předveď to třídě a já ti za to něco dám. Toto je model, který když si dítě osvojí, je s ním ámen. V tuto chvíli se z naší ratolesti stává horké zboží na trhu práce, které v životě obětuje veškerý svůj čas, aby plnilo cizí sny. Tedy sny trojkařů, kteří například o výše uvedené veverce neměli ani páru. Zato ale měli jasnou představu o tom, co musí udělat, aby se jim jejich život zamlouval a byl právě podle nich.
Trojkaři a jedničkáři naruby
Lidé pracují za plat a vůbec neřeší, jestli je to baví, nebo ne. Jestli mají čas na sebe a své blízké, nebo ne. Jestli jsou šťastní, nebo ne. Prostě se to tak dělá a hotovo. Přesně toto totiž člověka naučila škola. Splň, co se po tobě chce, a hlavně o tom nepřemýšlej. A jak v těchto kolejích jedničkář plnil touhy učitele, který jej zahrnoval samými jedničkami, tak také pokračuje v životě. Jen už neplní touhy pana učitele, ale touhy svého spolužáka trojkaře. Trojkaře, který se ve škole provinil tím, že nad požadavky učitele přemýšlel. A to samé dělá i nyní. A proto jeho sny a jeho touhy dnes plní onen školní premiant, aniž by to vůbec tušil. Aniž by tušil, že jen dál jede v zajetých kolejích, které, ale mají pouze jediný směr bez výhybek.
Lidé chtějí být bohatí, ale neví, co to znamená
Bohatý člověk pobírá vysokou mzdu. To je nebezpečný mýtus, který hromadně uvrhuje lidi do otroctví. Klasický jedničkář, který si vždy pečlivě plnil své školní úkoly, samozřejmě také touží po velkém domě, krásném autě, nebo kabelce od světového návrháře. Jako jedinou cestu vidí ale více práce a méně myšlení, tak jako ve škole. Potom přijde vyšší plat, tak jako přišla jednička ve škole, nebo dokonce vánoční odměna. Ale ruku na srdce. Není jedno, jaký máme plat? Osud výplaty se obvykle s její výší nemění. Mění se pouze množství naprosto nepotřebných zbytečností, které nám v domácnosti přibyly. A stále se chceme stát těmi bohatými a úspěšnými. Ale tudy cesta určitě nevede.
Dělejme, co chceme my, ne co po nás chce okolí
Onen trojkař to totiž dělá úplně jinak. On nenakupuje auta, kabelky a dovolené. Nakupuje aktiva, která mu generují zisk. Mnoho a mnoho let zpravidla žije obklopen věcmi, nad kterými by jeho zaměstnanec, pyšnící se sbírkou výstavních vysvědčení doma v šuplíku, zřejmě ohrnul nos. Ale jednoho dne se situace najednou a pro jedničkáře nečekaně, prostě zlomí. A je nepochopitelné, že ten podivín, co dělal vše úplně jinak, než nám všichni radili, je najednou tam, kde je. Měl prostě svoji hlavu a dělal to, co sám chtěl. Ne to, co mu radilo okolí, které má už život za sebou a o tom současném neví vůbec nic.
Nemusíme mít zrovna vilu v Beverly Hills nebo Rolls Royce. Určitě ale dává smysl se čas od času zastavit a zamyslet, jestli s tím, jak nakládáme s naším životem, jsme opravdu spokojeni a nebudeme toho jednou litovat. A že to přece jinak nejde? Ale kdeže, vždycky to jde jinak, než nám všichni říkají.
John Lennon dělal co ho bavilo a nenechal si nakukat nikdy nic jiného
Jeden ze slavných citátů Johna Lennona zní: „Když mi bylo 5 let, matka mi neustále říkala, že štěstí je klíčem k životu. Když jsem šel do školy, ptali se mě, co chci být, až vyrostu. Napsal jsem „šťastný“. Řekli mi, že jsem úkol nepochopil, a já jim řekl, že oni nepochopili život.“ A s tím v plném rozsahu souhlasím. V šestnácti letech Johna Lennona jeho učitel matematiky ohodnotil takto: „Pokud bude pokračovat tímto stylem, špatně to s ním dopadne.“ Inu, tento pan učitel se ale pořádně spletl, tedy pokud uvažujeme pouze Lennonovu kariéru, a ne tragický konec rukou vraha, který zajisté pan učitel na mysli neměl.
Zdroje:
