Článek
Tak si to představte jako věznici.
Ale ne tu klasickou – bez mříží, bez stráží, bez ostnatých drátů. Tahle má velká, dokořán otevřená vrata. A přesto v ní zůstává většina lidí. Dobrovolně.
Uvnitř jsou pravidla. Ráno vstaneš, odpracuješ osm hodin. Pak řešíš účty, děti, nervy, schůzky. Večer padneš do postele a někdy ani nevíš, co byl za den. A pak zase znova. A tohle se tu bere jako „normální život“.
Na zdech visí plakáty:
„Makej a zbohatneš.“
„Vydrž do pátku.“
„Kup si tohle a budeš šťastnej.“
„Dovolená jednou za rok – zaslouženě.“
A sem tam někdo dostane odměnu – nový mobil, služební auto, body do firemního systému benefitů.
A říká si, že to dává smysl. Že to tak má být.
Jenže jednou se někdo otočí. Všimne si těch otevřených vrat. A prostě odejde.
Ne s revolucí, bez cedule na krku. Jen tak.
Postaví si malý domek za městem. Pěstuje rajčata. Má dvě slepice. Vaří si čaj, kouká na nebe. Když je teplo, zapálí gril, otevře pivo, sedne si na zápraží a nic neřeší.
A co ti uvnitř?
Začnou křičet:
„Líná pijavice!“
„Zklamal systém!“
„Ničemu nepřispívá!“
„Bez práce nejsou koláče!“
Někteří se smějí. Jiní závidí. A pár lidí na něj začne házet špínu.
Protože je jednodušší odsoudit někoho, kdo odešel, než přiznat, že já zůstal.
Že jsem si postavil klec v hlavě a zabouchl vlastní zámek.
Ale někdy… někdy někdo vykoukne zpoza zdi.
Na chvíli ztichne.
A položí si otázku:
„Když ty vrata byla otevřená celou dobu…
proč jsem nikdy neodešel?“
Napsal: Pavel Bláha | Člověk, co pochopil, že v závodě za štěstím vede ten, kdo z něj vystoupí.
