Článek
Sice s oranžovým make-upem a mobilním telefonem místo kníru a rádia, ale v jádru pořád stejná story.
Čistky a loajalita
Když Hitler přebíral moc, okamžitě vyházel všechny, kdo nebyli stoprocentně loajální. Vymetl úřady, nastrkal tam svoje kámoše a udělal z nich armádu poslušných vykonavatelů. A Trump? Co udělal hned po nástupu? Vyhazov, čistka, „nepřátelé státu“ ven a věrní dovnitř. Liší se to jen v kulisách – místo kabinetu v Berlíně je to West Wing s televizními kamerami. Ptám se: není to už víc reality show než politika, a přesto to smrdí stejně nebezpečně?
Soudnictví jako hračka
Hitler rychle pochopil, že kdo ovládá soudy, ovládá zákon. Nezávislá justice? Zapomeň. Soudci museli přísahat věrnost vůdci a poslouchat příkazy shora. A Trump? Neustálé útoky na soudce, označování nepohodlných za „zkorumpované“, snaha dosadit loajální figurky. Formálně je to pořád „demokracie“, ale jakmile se z práva stane jen nástroj vládcovy vůle, co nám vlastně zbývá? Demokracie, nebo fraška?
Propaganda 24/7
Goebbels měl rádio, plakáty a masové sjezdy. Trump má vlastní média, podcasty, nekonečné rallye a sociální sítě. Hitler jel na „velké lži“ a opakoval ji tak dlouho, až se stala pravdou. Trump mluví o „deep state“ a „zradě Ameriky“, dokola a dokola, dokud to jeho publikum nebere jako fakt. Není to fascinující? Dvě různé éry, dva různé nástroje, ale princip naprosto stejný: když kontroluješ příběh, kontroluješ lidi. A kdo z vás si ještě myslí, že jde jen o politický marketing?
Obětní beránci
Hitler si našel viníky: Židy, komunisty, Romy, „zrádce národa“. Trump jede v trochu jiném balení: levicoví „šílenci“, LGBT lidé, migranti, neziskovky. Vždycky se musí ukázat prstem na někoho, kdo za všechno může. Protože když lidem dáš jednoduchého viníka, přestanou klást těžké otázky. Tak se ptám: kolikrát ještě potřebujeme slyšet tuhle pohádku o „nepříteli uvnitř“, než nám dojde, že jsme jen publikum v divadle nenávisti?
Militarizace řeči
„Národ je ve válce!“ hulákal Hitler. „Amerika musí bojovat proti levici!“ huláká Trump. Oba dva používají slova, která z politické diskuse dělají válečné pole. A lidé to žerou, protože strach prodává líp než fakta. Kdy se nám z rétoriky o „boji“ stane skutečný boj? A kolik lidí to ještě musí odnést, než si připustíme, že tahle hra se slovy má reálné následky?
A co ekonomika?
Tady se cesty trochu rozcházejí. Hitler šel naplno do válečného průmyslu, zbrojil a připravoval se na expanzi. Trump se víc soustředí na deregulace, protekcionismus a obchodní války. Ale základní logika je pořád stejná: místo dlouhodobé stability slib rychlých řešení, místo reality bombastická gesta. Jak moc se musíme utěšovat tím, že rozdíly tu ještě jsou? A je to opravdu důvod k optimismu, nebo jen k falešnému klidu?
Závěr
Ne, Trump není Hitler s knírkem a uniformou. Ale není ani neškodný klaun, jak by se někdo chtěl utěšovat. Vzorce moci, které Hitler použil k rozbití demokracie, jsou tady znovu: čistky, propaganda, obětní beránci, útok na soudy, militarizace řeči. A my si máme vážně myslet, že tentokrát to dopadne jinak?
Dějiny se prý nikdy neopakují. Ale když se podíváme kolem sebe – jste si jistí, že to, co slyšíme, už není jen ozvěna starých sloganů v novém balení?
Napsal Pavel Bláha | Člověk, který už má deja vu z historie až moc často.
