Článek
Jen slabý závan z berle..
A celá ta navařená břečka samolibosti se mu převalí zpátky přes klín.
Říkal jsi, že důchodci ti fandí. Teď ti jeden z nich přidal pohlazení po zádech, až ti zrudly oči. A víš co? To nebyl útok. To byla zpětná vazba v plné polní. Upřímná, bez filtru, a tentokrát i bez filtrů na Instagramu.
Vždyť je to tak poetické, Andreji.
Berla – nástroj chůze, se stala nástrojem paměti.
Paměti lidí, kterým jsi sáhl na důstojnost.
A teď jim ji vrátili zpátky v pohybu plynulém a přesném.
Přežil tsunami? Nebo jen ego neuteklo dost rychle?
A co následuje? Divadlo.
Fotka s pěstí.
Tiskovka o „útoku“.
Dojetí v očích, co mají víc make-upu než smyslu pro realitu.
A věta, kterou by snad nenapsal ani krizovej PR tým North Korey:
„Doufám, že budu v pořádku.“
Ty vole.
Babiš, vážně?
Začínáš znít jak vietnamský válečný veterán po flashbacku na frontu u Dobré.
Přežil jsi berli. Gratulujeme.
Nezvládl jsi ale realitu.
A to je mnohem vážnější stav.
Kde byla tvoje slova o lásce k národu, když ti národ dal zpětnou ránu?
Kde jsou tvoje kecy o tom, jak důchodce je třeba chránit, když tenhle důchodce ochránil ostatní – před tebou?
Lidé v pozadí se usmívali
A to je možná ten největší rozdíl.
Nešlo o zlost.
Nešlo o nenávist.
Šlo o úlevu.
Když někdo mluví o zneužití důvěry tak dlouho, až mu zvuk vlastní lži vytvoří ozvěnu v zádech.
Lidi v pozadí se neusmívali, protože by fandili násilí.
Usmívali se, protože v tom jednom okamžiku zvítězila symbolika nad kampaní.
Jedna rána, která nebyla o pomstě – ale o připomínce.
Sníš si, co si navaříš.
A když to navaříš jako Andrej,
tak se nediv, že tě to nechutně kopne zpátky do páteře.
Berle made in PR
A nebo… a teď si držte klobouky… co když to nebyla náhoda?
Co když Andrej, mistr v kopírování oranžového klauna (čti Trump) zpoza oceánu, pochopil, že v Česku kulka nepřipadá v úvahu?
Postřelit se, to je těžké na logistiku, drahé na provedení a moc riskantní.
Ale berle? Ty má v každé vesnici hned několik kusů. Důchodci se najdou vždy.
A tak zrodil se český spin na americký příběh: místo atentátu „mučedníka“ máme lehké plesknutí hliníkovou holí.
Stačí k tomu špetka divadla, pár fotek s obvazem a věta: „Doufám, že budu v pořádku.“
Není to atentát. Není to tragédie.
Je to jenom další bumerang PR stylu – tentokrát nasměrovaný přímo do jeho vlastního zátylku.
Protože jestli to byla skutečnost, je to směšné.
A jestli to byla inscenace, je to ještě směšnější.
Závěrem?
Zas to přetočíš. Uděláš z toho legendu. Možná merch. Možná pivo „Berlen Babiš“.
Ale jedno ti nevezmeš:
Už nejsi ten, kdo rozdává.
Teď sklízíš. A dávno víš, že je to hořký.
A národ?
Ten konečně ucítil chuť něčeho opravdového.
A i kdyby to byla jen krátká rána jednou berlí, bylo v ní víc pravdy než v tisíci billboardech.
Napsal: Pavel Bláha | Člověk, který věří, že někdy i berle řekne víc než tisíc předvolebních slibů.
