Článek
Kdykoliv napíšeš komentář, co má koule, hloubku nebo prostě jen říká věci nahlas, co si ostatní myslí potichu — tak co se stane? Začne sbírat lajky. Desítky, stovky. Lidi s tím souzní, šíří to dál. A pak? Šup, dolů. Algoritmus ho zahrabe.
Místo tebe se na výsluní dostane anonymní strejda s komentářem ve stylu: „Musíme být pozitivní, stát se o nás postará.“ Jo kámo, to je přesně ten hlas, který algoritmus označí za „nejrelevantnější“. Proč asi, že?
A ptám se: Kde je svoboda slova, když tě algoritmus umlčí dřív, než tě vůbec někdo uslyší?
Tohle už není diskuze. To je kurátorovaný panoptikum názorové sterilizace. Malovaný skanzen, kde se můžeš vyjádřit – pokud to nikoho nepohorší, nenaštve, nevyruší. A hlavně – pokud to není pravda, která by mohla narušit jejich narativ.
A co je nejlepší? Tenhle cenzorský aparát se tváří, že chrání „slušnost“, „bezpečné prostředí“ a „vyváženost“. Jenže ve skutečnosti dělá to samé, co dělali komouši — jen s moderním UX a decentním šedým fontem.
Máte jiný názor? Skvělé! Tak si ho nechte pro sebe.
A všimli jste si, jak často se tohle děje? Není to náhoda. Není to glitch. Je to funkce. Tohle se stává pokaždé, když má komentář moc – moc pravdy, moc emocí, moc reakce od lidí. Najednou je nežádoucí. Je jedno, jestli jde o politiku, korporace, válku nebo veřejný rozpočet. Algoritmus drží linku. A my máme držet hubu.
A to nejhorší? Když skryješ všechny ostré hlasy, vytvoříš iluzi konsenzu. Najednou to vypadá, že si všichni myslí totéž. Nikdo nic nezpochybňuje. Všechno je v klidu. Realita se zploští do prázdného přikyvování. A tomu se říká: echo chamber.
Ptám se znovu: Kolik lidí si už dneska myslí, že jejich názor je extrémní, protože ho nikde nevidí? Protože ho algoritmus nikdy nepustí nahoru?
Tohle není moderní diskuze. Tohle je tichá digitální cenzura.
Tak díky, Sezname. Díky, že jsme si mohli promluvit – aspoň do chvíle, než i tenhle text zmizí pod digitální koberec jako všechno, co nehraje podle vašich not.
