Článek
Děti chodí do školek a škol, mají svoje kamarády, kroužky a záliby. Dospělí v mladším a středním věku studují, pracují, jsou mnohdy časově vytížení, jejich psychiku jim pohlcuje všudypřítomný stres a povinnosti. Bojují třeba i s financemi. No a pak tu máme důchodce, seniory, na které se v mnohých článcích jen nadává, jak jsou neohleduplní k potřebám mladých, jak si neoprávněně stěžují na výši svých důchodů, na vládu, jak jsou neobratní v ovládání elektronických přístrojů a vůbec jsou nám, mnohým produktivním stěžovatelům, tak nějak na obtíž.
Často se svých klientů ptám, „jak se cítíte?“, „máte rodinu?“, a „chodí za vámi alespoň občas?“ Jejich odpovědi mne v hloubi duše zamrzí. Říkají: „Víte, já mám dva syny a jednu dceru, ale oni nemají čas víte, jeden syn je podnikatel, druhý učí na vysoké škole, ale já jim nemohu nic zazlívat, i když bych je moc ráda viděla a objala je, chybí mi.“, nebo: „Pane, se svou jedinou dcerou se již léta nebavím, darovala jsem jí byt a ona mne od té doby pošle jen maximálně smsku k Vánocům, ale jinak se nestará a musím pak obtěžovat pečovatelky. Bojím se, že mne chce dát do domova.“
Není jednoduché vcítit se do jejich kůže, nejen z pohledu zdravotního (pozn.: v jednom z pracovních školení jsme měli možnost si vyzkoušet gerontooblek, díky kterému jsem se alespoň na chvíli vcítil do těla seniorů a jejich zdravotních těžkostí. Byl jsem rád za tuto zkušenost.), ale hlavně psychického. Sám si uvědomuji, že mívám na setkání se seniory málo času. Přitom kromě základní péče o vlastní osobu, potřebují hlavně čas! Díky častým návštěvám a setkáním s osamělými babičkami a dědečky zjišťuji, jaká moudrost v mnohých z nich je a kolik mi toho mohou předat. Do toho vidět jejich šťastné oči není o moc méně, než vidět stejně šťastné oči například vlastních dětí.
Ke všemu často vlastní rodiny osamělých seniorů schazují jejich potřeby a strasti vyjádřeními: „Ale, babi si pořád na něco stěžuje, ona už je taková.“, nebo „Proč bych měl chodit za máti, v příštím týdnu mám několik zákazníků a vůbec moc práce.“ Neuvědomují si, jak tímto mnohým ubližují. Senioři si časem vytváří pocit méněcennosti, odstrčenosti, zbytečnosti. A tak osaměle dožívají ve stísněných bytech, čekajíce na smrt, nebo odchod do domova pro seniory. Tiše přihlížejí například i takovým skutečnostem, že například jejich dcera propila štědrý dar (v řádech statisíců), spolu s minimální komunikací s danou seniorkou. Nebo musí čelit tomu, že jejich syn (či vnuk) má velké ego a zabraňuje matce, či babičce kontakt s vlastními vnuky, jen proto, že se s ní před lety nepohodl.
Příběhy jsou různé, mějme však na paměti jednu věc. Pokud budeme odstrkovat naše babičky a dědečky, kteří jsou osamělí a to naprosto bez empatie a úcty, naše děti nám to díky našemu nepěknému příkladu vrátí.
