Článek
Téma, neboli fenomén šikany se táhne historií školství, dětských a pubertálních vztahů jako černá nit.
Nedávno medializovaný případ trápené dvanáctileté dívky z Hodonína, která se musí o přestávkách schovávat, protože se bojí, co přijde, je pouze jedním z mnoha. Je však dobře, že i on byl zveřejněn.
V médiích se o šikaně mezi dětmi mluví poměrně často, ale i tak nedostává dostatečný prostor. Učitelé a ředitelé škol tak nějak neví, jakým způsobem šikanózní chování dětí strategicky řešit. Obrovským problém je totiž velmi častá jednak „skrytost“ šikany. Pachatelé si totiž umí najít místa mimo dosah dospělých. Kromě toho dokáží nalézat a vynalézat mnoho nových způsobů trýznění oběti. Dětská představivost a fantazie není nezměrná jen v otázkách hravosti, ale bohužel rovněž ve vymýšlení způsobů, jak „kvalitněji“ ubližovat spolužákovi.
V případě šikany a postavení pachatele a oběti je situace poměrně obdobná, jako u fenoménu domácího násilí.
U trýznitele - mladistvého rozhodně neplatí, že by musel pocházet ze sociálně slabších vrstev. Právě naopak se často jedná o dítě bohatších rodičů, které jednak vyrůstá v luxusu, ale na druhou stranu mu chybí dostatečná pozornost. Třaskavá směs pocitu nedotknutelnosti, protože přece, „víš, kdo je můj fotr? “ a emočního a citového prázdna může způsobovat, že své mindráky řeší vyhledáním oběti a jeho šikanováním. Typické je také to, že se tento samozvaný „vůdce“ obklopuje poslušnými nohsledy, kteří buď asistují u šikany, nebo jí alespoň natáčí. Domnívám se také, že tito nohsledi se nezřídka kdy drží hlavního pachatele šikany proto, že sami se vnitřně obávají toho, že jakmile by se oběti zastali, projevili „slabost“ či nesouhlas s jednáním trýznitele, stanou se obětí šikany sami. Tato strategie „přežití“ se pak může týkat kohokoliv ze třídy, kde šikana probíhá (tzn. „jen ať proboha nešikanují mě“). Proto se málo co hlásí učitelům, protože „co kdyby se to obrátilo proti mě“, tak raději mlčí. A vezměme si ruku na srdce, Češi, už od útlého věku, zkrátka nejsou národem kdoví jakých hrdinů po vzoru např. Balkánců.
Pachatel šikany může samozřejmě pocházet z jakékoliv sociální vrstvy. I já se však přikláním k všeobecně propírané verzi - pachatel koná šikanózní aktivity především z důvodů nezdravých rodinných vztahů a špatných vzorů a patologického chování rodičů (např. agresivita otce, submisivní chování matky) - tzn. syn může přebírat agresivitu od otce, případně je agresi sám vystaven.
Oproti tomu se domnívám, že osoba oběti šikany často může pochází ze sociálně slabšího prostředí, i když ne v každém případě. Hlavním znakem šikanovaného dítěte je však kombinace jeho submisivity, „jiného vzhledu“, rozdílné, často tiché povahy až podivínství. Neméně významným faktorem pro vznik šikany je také „nováčkovství“ v dané škole. Pokud se nově příchozí nedokáže rychle adaptovat v nové třídě, prostředí, čtvrti, a má třeba specifickou a více citlivou povahu, může být malér na světě „raz dva“.
Na základní škole, kterou jsem na přelomu milénia navštěvoval, byla šikana a její projevy na denním pořádku. Sám na sobě jsem se setkával hlavně s náznaky šikany. Byl jsem svědkem i regulérního šikanózního jednání na jiných žácích. Vůdce a kolem něj obstoupené jádro party pořádali všemožné akce a ústrky vůči neoblíbeným outsiderům. Jednalo se například o schovávání důležitých pomůcek, nebo mobilního telefonu, případně krádeže svačin. Oblíbeným se mezi šikanizátory, ke kterým se někdy připojovali i mnozí další ve třídě, stalo také posílání papírků se vzkazy, že ten a ten outsider „smrdí“, případně „je debil? “, s možnostmi: „Ano, Ne“, přičemž všichni v posílaném vzkazu zaškrtli „Ano“. Věřím, že mnozí jen z toho důvodu, aby šli s davem. Spolužáka několikrát strčili do skříně a tam drželi celou přestávku a ještě chvíli po ní. Ve chvíli, kdy přišla učitelka a ptala se, kde je dotyčný, třída se mu hromadně vysmívala. Ukázkové ponižování. Outsideři byli obětí i drobných fyzických ústrk, například občasného vražení „výchovného pohlavku“, i slovního ve stylu: kdykoliv outsider promluvil, vyslechl si mnohokrát: „Drž hubu, nebo dostaneš do držky“.
Personálně se třída dělila na „šikanizátory“, kteří se v čase měnili, jejich okolí a přisluhovače. Dále pak „klidné“ okolí, jež trýznitelé nechávali a ti se drželi dál, a oběti v různých mírách vystavené ústrkám.
Učitelé bohužel dostatečně neřešili žádné z těchto atak. Byli víceméně bezmocní, nebo s obětmi a trýzniteli neuměli pracovat. Případně se necitlivě vyptávali na šikanu před celou třídou. Nikdo pak nic samozřejmě neřekl. Nejeden den jsem do školy chodil hladový ze strachu co bude. U mě hranice pocitu šikany nikdy nepřerostla v šikanu opravdovou a s postupem času se zhruba v 8.-9.třídě jednání spolužáků trochu sklidnilo.
Na škole, do které jsem chodil, se však vědělo i o brutálnější formě šikany v jiných třídách a ročnících. Šlo o hrubé fyzické bití, zavírání obětí v šatnách, či jejich házení do popelnic. Bohužel osoby šikanizátorů byly ponejvíce romské národnosti. Já jsem se s němi příliš nesetkával, o jejich existenci na škole jsem však věděl.
Jsem přesvědčen, že výše popsané chování se děje ve většině škol, mnohdy za naprosté nevědomosti personálu školy (k nevědomosti samozřejmě přispívá i kyberprostor a v něm uskutečňovaná kyberšikana).
Pokud nebude docházet k výraznější osvětě ohledně rizik šikany citlivým způsobem např. ze strany školních psychologů, či lektorů a schopných učitelů, agresivita dětí nebude vymýcena a případů jako medializované šikanovaní dvanáctileté dívky nebude ubývat.
Zdroje:
https://nevypustdusi.cz/2019/09/18/sikana-ve-skole-nenechte-to-byt/
https://cpzp.cz/clanek/3732-0-Sikana.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/divka-v-hodonine-celila-sikane-vrstevniku-matka-vini-skolu-357733
https://www.idnes.cz/brno/zpravy/napadeni-sikana-divka-hodonin-policie-vydirani-vytrznictvi.A250204_105644_brno-zpravy_krut
https://www.novinky.cz/clanek/krimi-urazky-plivance-facky-tahani-za-vlasy-policie-vysetruje-sikanu-skolacky-v-hodonine-40507287
https://cnn.iprima.cz/pripad-sikany-v-hodonine-utocnice-se-chtela-omluvit-matka-napadene-divky-kontakt-odmitla-465055
